Nepálský Himálaj se zastávkou v Dillí a v Dubaji.

26. 11. 2018 6:06:06
Rozhodli jsme se s mojí ženou Terkou, že pojedeme do jedné z nejchudších zemí v Asii a budeme tam chodit pěšky.

Trekking kolem Annapuren láká mnoho lidí z celého světa, a aby byl úspěšný, je třeba mít dobrou přípravu, časovou flexibilitu a kapánek štěstí. Jinak taky můžete skončit v Nepálu v penálu.

Cíl cesty byl jasný, překonat sedlo Thorung La (5416 m), pokud nám to bude místními transcendentními silami dovoleno. A že jich tam je.

10. 10. 2018 středa – odlet do Indie

Jelikož zpáteční letenka do Nepálu byla dražší než čtyři samostatné přes Dillí a Dubaj, rozhodli jsme se podívat se i do těchto měst.

Odletu z Vídeňského letiště Schwechat do Indického Dillí předcházelo vcelku složité elektronické vízum, které nám zabralo 3 hodiny času. Vyplnili jsme ho tři týdny před odletem a bylo třeba se obrnit trpělivostí.

Let společností Air India byl naprosto bezproblémový, jídlo bylo chutné a přiletěli jsme načas.

11. 10. 2018 čtvrtek – New Delhi, návštěva ZOO, Sher Shah Suri

Po příletu do Dillí a již rychlého dořešení víz jsme si šli vyzvednout zavazadla. U pásu se s námi dali do řeči dva Indové a obstojnou slovenštinou nám vysvětlili, že jsou Slováci, pracující v Bratislavě, a ještě se u toho řehnili.

Posun času oproti Česku byl +3 1⁄2 hodiny.

Z moderního letiště Indira Gandhi jsme přešli do moderního, čistého metra a jeli na stanici ONGC Shivaji Stadium kousíček u Connaught Place. Další stanice metra nám nebyla doporučena kvůli obtížnému přechodu přes vlakové nádraží.

Po vystoupení z metra nastane ten pravý kulturní šok. Začne ten správný chaos. Troubení, neodbytní taxikáři, rikšáci, žebráci, smog, povalující se psi, krávy a mezi nimi lidi. Přejít vozovku je opravdu výzva, něco, jak pohladit si morózního hrocha. Ze začátku je dobré přecházet silnice s místními. Navštívil jsem Indii již potřetí, ale stále dokáže překvapit a donutí Vás se zamyslet. Teplota byla ustálena na krásných 32 °C.

posvátné krávy s genetickou anomálií jsou ještě posvátnější
posvátné krávy s genetickou anomálií jsou ještě posvátnější

„Tady troubí celé muzeum.“ Prohlásila Terka.

Dillí je druhé největší město v Indii s počtem obyvatel větším než bývalé Československo. Má 16.8 mil obyvatel (2017). Podle údajů Světové banky je nejvíce znečištěným městem na světě.

Ubytovali jsme se ve čtvrti Paharganj. Je to oblíbená turistická oblast. Tentokrát jsme zvolili hotel Le Benz přes booking.com.

Recepčního jsme se zeptali, jaká je běžná cena za taxi, a vyrazili jsme do ruchu velkoměsta. Odbyli jsme několik taxikářů a s jedním usmlouvali cenu, co nám poradil recepční.

„Jsem rychlý jak indická helikoptéra.“ Nabízel nám rikšák své služby (byl taky tak drahý).

Paharganj
Paharganj

První plánovaná cesta byla návštěva místní ZOO. Mysleli jsme si, že ZOO je takový ostrůvek klidu. Byl a nebyl. Určitě je to klidnější část města, ovšem stejně nás každých deset minut někdo zastavil a chtěl si s námi udělat fotku. Selfíčka prostě jedou.

Potěšily nás cedule zákazu házení kameny po zvířatech pod trestem 2000 INR a 6 měsíců vězení. Před deseti lety, když jsem tuto ZOO navštívil, byl běžným sportem házení šutrů po zvířatech. Je tu vidět konečně pokrok.

Další návštěvou byl přilehlý park pojmenovaný podle vojenského velitele Sher Shah Suriho. Vstup do parku je placený. Prohánějí se zde ve velkém veverky indické, které jsou hojně rozšířeny po celé Indii. O selfíčka s místními tu také nebyla nouze.

Kvízová otázka: Je v Indii více veverek, nebo Indů?
Kvízová otázka: Je v Indii více veverek, nebo Indů?

Na večeři jsme zamířili do mé oblíbené restaurace Vivek, která leží na Main Bazaaru v samém srdci Paharganje. Měli jsme tam sraz s naším brněnským kamarádem Ovčákem. Restaurace je na střeše hotelu s famózním výhledem do okolí, po stěnách se prohánějí gekoni a jídlo tu není přehnaně ostré. Mám rád jejich thali, vřele doporučuji.

12. 10. 2018 pátek – New Delhi, návštěva Red Fort, Raj Ghat

Druhý den v Indii jsme si prošli Paharganj, ponakupovali nějaké suvenýry, koření, čaje a poobědvali s Ovčákem v Krishna Cafe. Terka si dala momo a nebylo vůbec špatné. Banana lassi nesmělo chybět.

V Indii, ale třeba i v Nepálu, je důležité pít pouze balenou vodu a kontrolovat si láhev, jestli ji náhodou třeba prodejce sám pokoutně nenaplnil. Balenou vodu jsme použili i na čištění zubů a striktně jsme se vyhýbali ledu, který nám chtěli občas nasypat třeba do Coca-Coly. Jak říká naše kamarádka Barča, důležité je se neposrat. A dovézt si jako suvenýr do Česka třeba lamblie, to taky není žádná výhra. Co se týče očkování, měli jsme jen očkování proti žloutence.

Odpoledne jsme vyrazili na prohlídku červené pevnosti. Dříve to bylo sídlo sultána, dnes je obsypána turisty a místními, kteří zde provozují svůj národní sport. Selfie s turisty. Jestli ono to ale nebude taky tím, že Terka jako blondýnka má pro Indy exotický zjev.

Červená pevnost
Červená pevnost

Projížďky tuk-tukem (motorovou rikšou) jsou také nezapomenutelný zážitek. Nejenom že Vás na každé křižovatce žádají žebráci, povětšinou bez nějaké končetiny, o peníze, ale oslovila nás čarodějnice s bankovkami v ruce, a plynulou hindštinou žádala po nás peníze. Když jsem jí posílal pryč, proklínala nás a vyhrožovala nám bohyní Kálí. Bylo to úsměvné, ještě když jsme viděli pár dní před tím film „Po čem muži touží.“ Rikšák bledl a jen se modlil. Nechápu, proč si vymýšlejí bohy, kterých se pak tak strašně bojí.

Další kroky nás vedly k pomníku Mahátma Gándhího do Raj Ghat. Místo je hlídáno policií, chodí se tu naboso a za odhození odpadku je i tady trestem 6 měsíců vězení. Gándhí je osobnost, vyskytující se na všech indických bankovkách, je po něm pojmenováno letiště, najdete ho na tričkách a v srdcích Indů.

„Žij, jako bys měl zítra zemřít, uč se, jako bys měl navždy žít.“ Mahátma Gándhí

13. 10. 2018 sobota – New Delhi, Mehrauli Archaeological Park, Nehru Place Park

Třetí den v Dillí byl naším posledním na této krátké indické zastávce. Už jsme si navykli na elektrická vedení zasukovaná do absurdních obrazců, na permanentní troubení, na dotěrné prodejce, na pobíhající potkany, polehávající psy i místní lid v ulicích, taky polehávající. Měli jsme štěstí, že během našeho pobytu byl jen velmi malý smog.

Ráno jsme odjeli do Mehrauli Archaeological Park. Tato oblast je protkána stovkou historických památek. Účastnili jsme se svatebního fotografování usměvavé nevěsty a z nejvyššího místa parku jsme si prohlédli sousední stavbu Kutub Minar, což je nejvyšší minaret v Indii.

article_photo

Poté jsme se přemístili do Nehru Place Park, odkud byl úchvatný pohled na Lotus Temple – bahaistická svatyně ve tvaru lotosového květu dostavěna v roce 1986. Jejím autorem je iránský architekt Fariborz Sahba. Chtěli jsme se jít podívat dovnitř, ale tříhodinová fronta nás odradila. Chrám je totiž navštěvovanější víc než Tádž Mahal v Agře i více než Eiffelova věž v Paříži.

Hned vedle parku se nachází jeden z největších chrámových komplexů v Indii, který jsme si prohlédli.

ISKCON Temple
ISKCON Temple

Večer jsme si užili event naší oblíbené hry geocaching na střeše hotelu Vivek a za troubení motorek, taxiků, rikš a tuk-tuků jsme se rozloučili s Indií.

14. 10. 2018 neděle – Káthmándú

Ráno jsme přiletěli do Nepálu. Posun času oproti Česku byl +3 3⁄4 hodiny. Nepálský kalendář ukazoval rok 2075.

Na letišti, které vypadalo jak autobusová hala, na nás čekali naši kamarádi Barča s Martinem, kteří přiletěli z Prahy hodinu před námi, a kteří s námi podniknou vysněný Annapurna Circuit.

Po vyplnění patřičných formalit a zaplacení víz, jsme si vzali taxíka (600 NPR) do hotelu Backpackers Inn rezervovaný jak jinak než přes booking.com. Hotel se nachází v turistické části města nazvané Thamel.

Tvrdím, že Káthmándú je oáza klidu. Tady je přesně vidět, co znamená pojem relativní. Trekaři, kteří přišli z hor, si stěžovali na chaos a hluk. Turisté, kteří navštívili před Nepálem Dillí, nám dali za pravdu.

Káthmándú, hlavní město Nepálu, leží jižněji než Dillí ve výšce cca 1300 m n. m. V roce 2015 postihlo Nepál ničivé zemětřesení, při kterém zahynulo 8000 osob a bylo zničeno mnoho kulturních památek. S následky se Nepál vyrovnává dodnes.

Káthmándú má 1 milión obyvatel
Káthmándú má 1 milión obyvatel

Vyměnili jsme s Terkou 1000 euro a dostali jsme obrovský balík peněz, který prostě žádná peněženka nepojme. Nejvyšší hodnotu má nepálská bankovka 1000 NPR, což je asi 200 Kč, ovšem nejvyšší bankovku, jakou jsme dostali, bylo 500 NPR.

Poté jsme se vydali pro vyřízení permitů TIMS a ACAP pro vstup do hor. Měli jsme štěstí, cena byla už leta stejná 2000 NPR + 2260 NPR. ACAP podražil hned druhý den na 3390 NPR.

Potom bylo třeba dokoupit vybavení do hor, které je v Nepálu levnější než v Česku a kvalita je srovnatelná. Koupil jsem kvalitní péřovou bundu, trekové hůlky, čelovku, klobouk proti slunci, rukavice a bombu k vařiči, kterou jsme ale téměř nevyužili. Vybavení jsme pořídili v prodejně Mountain sport, kde ceny byly pevné a kde se nesmlouvalo.

V knihkupectví jsme ještě koupili nějaké pohlednice a mapu treku.

Večer jsme navštívili restauraci Fusion Kitchen a dali jsme si Dal Bhat, tradiční nepálské jídlo.

Poté jsme nemohli vynechat vyhlášený bar Tom & Jerry Pub.

Cena oběda v restauraci se pohybovala nejčastěji 300-500 NPR, cena piva mezi 500-600 NPR, ovšem bylo to 650 ml s cca 5.5 % alkoholu.

„Czech Republic, kurvááááá.“ Reakce číšníka baru Tom & Jerry Pub, když se dozvěděl, odkud jsme.

15. 10. 2018 pondělí – Káthmándú, prohlídka Durbar square a Swayambhunath

Druhý den ráno jsme se vydali za kulturou. Jeden ze tří Durbar square káthmándského údolí se nachází několik minut chůze od Thamelu. Je to staré královské sídlo, nyní památka UNESCO, plná dřevěných chrámů. Vrchol nevárského řezbářství, který je nyní poničen zemětřesením z roku 2015. Nejstarší chrám pochází z 12. století. Na náměstí cizinci platí vstup 1000 NPR, ale určitě návštěva stojí za to a pomůže opravě tohoto klenotu.

Další památka, pro kterou jsme se rozhodli, byl budhistický opičí chrám Swayambhunath. Ten byl postaven na kopci asi 4 km západně od Thamelu, takže jsme na cestu tam i zpět použili taxi.

Na cestě ke chrámu musíte zdolat 365 schodů, po kterých pobíhají opice.

Na hoře Vás čeká úchvatná podívaná na jednu z nejstarších památek v Nepálu. Základy chrámu pocházejí z 5. století a chrám byl postaven v roce 640. I toto je památka UNESCO.

opičí chrám Swayambhunath
opičí chrám Swayambhunath

Potkávali jsme vozy s nápisem „NEPAL POLICE“, asi to byli nějací ochránci nábytku.

Káthmándú nás okouzlilo. Ale to nejlepší v něm přišlo až po treku.

16. 10. 2018 úterý – cesta Káthmándú – Besisahar

Plán na tento ten byl jasný, přesunout se autobusem do Besisaharu. Věci, které by nás na treku tížily, jsme si nechali schované v hotelu.

Jelikož jsme byli čtyři a cena za taxík oproti busu nebyla závratná, najmuli jsme si taxi. Cesta trvá přibližně 7 hodin.

Cesta z Káthmándú byla z důvodu svátku Dashain dost ucpaná a prašná. Mít s sebou roušku, nebylo vůbec k zahození. No ucpaná cesta, na dvouproudové silnici vedle sebe stojí pět aut, tři motorky a kůň, z toho dvě auta už v protisměru. No prašná, co hodina, tak vdechnete kilo prachu, než dojedete do cíle, jste o 7 kg těžší.

Dashain je nejdůležitější nepálský svátek, který trvá 15 dní. Je to oslava sklizně rýže, takové nepálské Vánoce. Obětem bohů padne tisíce koz. Je důležité udobřit si bohyni Durgu, manželku boha Šivy, nazývanou v jiných podobách též Párvatí, Šaktí, či Kálí. Durga znamená „těžce přístupná“ a má podobu líté bojovnice zobrazované s deseti pažemi. Chtěli byste mít za manželku bohyni?

Cestou jsme viděli velmi mnoho rýžových polí.

V Besisaharu jsme se ubytovali v hotelu Tulsi za 1600 NPR za pokoj, potvrdili si na checkpointu povolení ke vstupu, stihli jsme poslat několik pohlednic (došly 15.11.2018) a najmuli si na druhý den jeep.

17. 10. 2018 středa – cesta Besisahar – Syange (1100 m) – Tal (1700 m)

Řidič jeepu byl téměř přesný. Ráno v 6:35 nás nabral před hotelem. Ujeli jsme asi kilometr a řidič zastavil v centru Besisaharu na snídani. Důvod zastávky byl mnohem prostší, potřeboval naplnit jeep dalšími zákazníky. Do hodiny sehnal další dva nadšence s nepálským průvodcem.

Na ulicích před našimi zraky byly podřezávány kozy.

„Dnešek je smutný den pro kozy.“ Poznamenal kdosi v jeepu.

„V západním světě je smutný každý den pro mnoho zvířat.“ Reakce nepálského průvodce.

smutný den pro kozy
smutný den pro kozy

Cestou jsme potkávali mnoho houpaček, které jsou pro děti stavěny na svátek Dashain. Viděli jsme i děti, co hrají o peníze něco jako skořápky. U jedněch takových náš jeep zastavil, řidič si vsadil, obral všechny děti o kapesné a vyrazili jsme dál.

Cesta byla velmi prašná a občas jsme museli projet i korytem řeky. Řidič měl na předním skle spoustu náboženských artefaktů a občas se pomodlil. Chvíli nám to přišlo úsměvné, než jsme až časem pochopili, že náš osud není v jeho rukou, ale v rukou přírody. Sesuvy půdy mu zabily před měsícem kamaráda a pravděpodobnost, že se něco stane nám, nebyla zanedbatelná.

Řidič nás vysadil ve vesnici Syange a dál jsme pokračovali pěšky.

article_photo

Banánovníky, koně, osli, rýžová pole, hospůdky, kozy – co přežily, vodopády – co padaly střemhlav do propasti, děti - co se usmívaly a zdravily „namasté“, psi - co se líně povalovali na slunci, starci - co pozorovali dění kolem sebe, dráty o napětí 33000 V na dotek nad námi, rozbité chatrče, krávy a spoustu dalších podnětů lemovalo cestu do vesnice Tal.

dráty o napětí 33000 V na dotek nad cestou
dráty o napětí 33000 V na dotek nad cestou

Ubytovali jsme se v lodžii Peaceland, naštěstí včas. Po nás přišlo ještě několik turistů, ale Peaceland byl už obsazený.

Smlouvání o ceně proběhlo asi takto:

Já: „Kolik stojí ubytování?“

Majitel: „Kolik jste platili na posledním ubytování?“

Já: „To už nevím.“

Majitel: „Tak 200 NPR za pokoj.“

Obracím se na Terku, jestli jsem dobře rozuměl, vždyť je to 40 Kč.

Majitel: „OK, když u nás budete jíst, budete bydlet zadarmo.“

Asi si myslel, že se nám to zdálo příliš drahé. Byli jsme zatlačeni do kouta, smlouvat už dál nešlo.

18. 10. 2018 čtvrtek – cesta Tal (1700 m) – Thanchowk (2650 m)

Ráno zavolal majitel lodžie své sestře do Thanchowku a zamluvil nám u ní ubytování na následující noc.

Slunce osvítilo první kopeček přikryté věčným sněhem a ledem a po vydatné snídani jsme vyrazili. Přešli jsme několik visutých mostů a ač cesta byla povětšinou prašná, byla roubena hustou zelení, kterou spásali kozy a krávy.

Všude visely vlaječky, jež rozpohybovával vítr a jejich modlitby nesl až do nebes.

Modlitební praporky
Modlitební praporky (Tereza Bohatá)

Potkávali jsme zídky obsypány kamením, které byly popsány budhistickou mantrou „Óm mani padmé húm.“ Ač je Nepál z 81 % hinduistický a jen z 9 % budhistický, budhismus na horách byl vidět více. Možná také proto, že etnikum Šerpové (šer-pa= člověk z východu), mluvící šerpštinou, je z 93 % budhistické.

Potkávali jsme mlýnky popsány modlitbami, jejímž otáčením se světská přání nesou větrem do oken transcendentna.

Tento den jsme také poprvé spatřili Annapurnu II (7939 m).

V Tanchhowku už nás vyhlížela usměvavá sestra majitele Peacelandu a ubytovala nás ve svých lodžiích.

Ten večer jsme zažili poprvé a naposledy nepálský déšť, prý v tuto dobu velmi neobvyklý stav.

Ještě jsme se zeptali na cenu ubytování a bylo nám odpovězeno, že ubytování stojí stejně jak u bratra. No nekupte to, když je to tak levný.

19. 10. 2018 pátek – cesta Thanchowk (2650 m) – Upper Pisang (3300 m)

V pátek se nám cestou odkrývaly další vrcholky hor a míjeli jsme, jako každý den, spousty stúp. Stúpa je budhistická stavba symbolizující klid a mír. A opravdu, klid a mír se rozprostíral, nejenom u těchto staveb, ale po celé cestě v těchto monumentálních horách.

Cestou jsme potkávali hotýlky s nápisem „Gas shower,“ což měla být záruka, že na rozdíl od solární sprchy, budeme mít zaručenou horkou sprchu. Ovšem když byl hned vedle hákový kříž, tak tato sprcha moc důvěry Evropanům nedodala.

Pro upřesnění, v budhismu pravotočivá svastika značí sílu a inteligenci, levotočivá lásku a milosrdenství. V hinduismu pravotočivá vyvíjení vesmíru a levotočivá zanikání vesmíru.

Potkali jsme cestou i červenou vlajku se srpem a kladivem, vlajku maoistů.
Potkali jsme cestou i červenou vlajku se srpem a kladivem, vlajku maoistů.

Poprvé jsme uviděli osmitisícovku, osmou nejvyšší horu světa Manaslu (8163 m).

Nad hlavou nám přelétali orli a obloha byla blankytně modrá.

V Bratangu jsme se zastavili u rozsáhlého jablečného sadu, který bych ve výšce 3000 m nečekal. Prodávali zde jablečné mošty, jablka, jablečné koláče a k nim kávy všeho druhu.

Po krátké zastávce jsme pokračovali kolem 1500 m vysoké stěny Swargadwari Danda (Nebeská brána), stěny, kudy musí po smrti projít všechny duše. Pohled na ní je opravdu impozantní, ale lézt bych na ni nechtěl ani jako mrtvej.

20. 10. 2018 sobota – cesta Upper Pisang (3300 m) – Bhraga (3500 m)

Ráno jako vždy bylo sluníčko, obloha bez mráčku. Dalo se ještě jít v kraťasech a v tričku. Teplota se začíná rapidně měnit, kolem půl třetí odpoledne, kdy sluníčko se schová za horské hřebeny, začne foukat studený vítr a k večeru už začíná být zima i v péřovce.

Tuto změnu počasí jsme do této chvíle podceňovali a přioblékli se většinou, když už nám byla nějakou chvíli zima. To se nám vcelku vymstilo a pomalu se u nás začal projevovat kašílek a rýmička.

Měli jsme tento den plán dojít do Bhragy a druhý den si udělat výlet nalehko do Manangu a prožít tak jeden den bez těžkého batohu.

Cestou se nám otevíraly pohledy na Gangapurnu a Annapurny II, III, IV. Prudké stoupání do vesnice Ghyaru (3700 m) nám dalo opravdu zabrat. Flóra postupně začala řídnout, ale odolných trav bylo všude ještě dost. Stáda yaků, začala být čím dál tím víc početnější. Občas se ozvalo troubení, které připomínalo houkání vlaku, ale byl to jen yak. En passant, yačí vlna je teplejší než merino, měkkostí se vyrovná kašmíru a díky svým antibakteriálním vlastnostem redukuje tělesný pach.

Annapurna II (7937 m)
Annapurna II (7937 m)

Ve vesnici Ngawal jsme se naobědvali. Okolí restaurace zdobily rostlinky Cannabis indica. Cestou bylo vidět letiště Manang.

Cannabis indica
Cannabis indica

Do vesnice Bhraga jsme dorazili již značně uchozeni. Terka měla teplotu blížící se k 38 °C a tak odpočinek a volný den byl potřeba.

Spali jsme v hotelu..., jak on se vlastně jmenoval? Už vím, New Yak.

21. 10. 2018 neděle – Bhraga a nalehko Manang (3540 m)

Po pozdní snídani jsme se vydali po dlouhé době opravdu nalehko na procházku do Manangu, který je vzdálen od Bhragy cca 2 km.

cesta z Bhragy do Manangu
cesta z Bhragy do Manangu

Manang je městečko ve správní oblasti Manang, kam se dá dostat i jeepem. Čekal jsem malé městečko podobné Besisaharu. Že to bude vesnička, kde veškeré budovy jsou z kamene a vypadají jak dekorace k středověkému filmu, to jsem opravdu nečekal. Nebýt všudypřítomných drátů elektrického vedení, netroufl bych si odhadnout, v jakém století se nacházíme. Že je rok 2075 jsme ale samozřejmě věděli, a protože se v Česku změnil čas, posun času byl najednou +4 3⁄4 hodiny. Lidé tu žijí s minimem a skromně, jen netuším, co dělají, když je chytne slepák.

V městečku je spousta malých obchůdku nejenom se sportovní tématikou. V jednom z nich jsem si musel dokoupit podvlíkačky, neboť jsem tu zimu opravdu podcenil. V obchůdku sedí paní v péřovce a kulichu a třese se. Ptám se jí, jestli ji je zima a ona prý, že jo.

Několik pekáren Vás také nenechá chladnými. To jsem přehnal. Najíte se, pochutnáte si, ale chladno Vám bude.

Manang
Manang

Koupili jsme si s Terkou v Manangu náramek na ruku, jako vzpomínku na tuto oblast. Korálky náramku jsou vyrobeny z yačího rohu a popsány mantrou „Óm mani padmé húm.“

Óm - transformuje pýchu a egoismus,

ma – žárlivost a závist,

ni – připoutání a egoistická přání,

pad – nevědomost a zmatek,

mé – chamtivost a lakotu,

húm – transformuje nenávist a hněv.

Před koupí tohoto náramku jsem býval namyšlený, ale teď už nemám chybu.

Tento den foukal již od rána studený vítr. Večer, když jsme se vrátili do Bhragy, žádné zdravotní zlepšení nepřišlo, a tak jsme uvažovali, co dál.

22. 10. 2018 pondělí – Manang (3540 m)

Plán byl jasný, dnes jsme měli jít na aklimatizační třídenní okruh se zastávkou u Tilicho Lake (4940 m). Jelikož nám to zdravotní stav nedovolil, rozhodli jsme se pro ještě jeden odpočinkový den v Manangu. Tím pádem jsme už ztratili možnost Tilicho Lake navštívit. S Terkou jsme se dohodli, že si přeneseme věci do Manangu a tam přespíme, a Martin s Barčou budou pokračovat podle plánu k Tilicho Lake.

Ještě před tím jsme si prohlédli famózní klášter v Bhraze.

V Manangu jsme se ubytovali a vyrazili jsme na aklimatizační procházku nalehko směrem k sedlu Thorung La a nastoupali jsme do výšky (4000 m). Žádné problémy související s výškovou nemocí jsme nepociťovali.

Jak ukazuje tabulka níže, obsah kyslíku v této výšce se již pohybuje okolo 60 %.

Potkali jsme stařenku s obrovskou nůší plnou klestí. V ruce držela yačí vysušené lejno a volala něco na Terku. Z její gestikulace jsem pochopil, že jí nabízí, ať se s ní jde vyfotit. Bylo to zcela nečekané setkání dvou různých světů. Přendala si yačí hovňajs do druhé ruky a Terku objala. Dal jsem jí 50 NPR a byli jsme všichni šťastní. Její věk se už asi nikdy nedozvíme.

Setkání dvou světů...
Setkání dvou světů...

Po příchodu do Manangu jsme se již cítili mnohem lépe než předchozí 2 dny. Teploty vymizely. Asi dostaly viry výškovou nemoc.

23. 10. 2018 úterý – cesta Manang (3540 m) – Yak Kharka (4050 m)

Ráno jsme byli připraveni pokračovat vstříc sedlu Thorung La. Cílem tohoto dne byla Yak Kharka (pastvina yaků).

Trasu jsme již z části znali, neboť jsme ji šli o den dříve nalehko.

Nenáročná cesta s pohádkovými výhledy, po které jsme šli téměř sami. Občas se objevil jezdec na koni, občas jsme potkali oslíky, krávy, yaky, kozy, občas nad našimi hlavami přeletěl orel. Všude se rozprostíral klid a čas se zastavil.

Všude se rozprostíral klid a čas se zastavil
Všude se rozprostíral klid a čas se zastavil

Ubytovali jsme se v hotelu Gangapurna. A hned u vchodu nás vítali Barča s Martinem. Vyprávěli nám, že k Tilichu se nedalo dostat, neboť zrovna když prý je Dashain a ještě k tomu úplněk, tak všichni Nepálci mají potřebu se tam jít ubytovat. A tak potkávali lidi, kteří to vzdali, neboť ubytování tam pro ně už prostě nezbylo.

My jsme si ještě s Terkou udělali aklimatizační výstup nalehko do výšky 4300 m. Vítr nefoukal a bylo vcelku příjemně. Na cestě zpět nás doprovázely lehce poletující vločky.

Večer, v hotelové restauraci, ve které byla uprostřed kamna, ochutnal jsem vyhlášený Veg. burger a musím uznat, že byl opravdu výborný. Hotelové restaurace byly jediný prostor, kde se topilo a bylo relativně teplo - v péřovce Vám zas až tak velká zima nebyla. Ostatní prostory hotelů, včetně pokojů na spaní se nevytápěly.

„Nené, že né?!.“ Reakce Terky, když obsluha restaurace přikládala yačince do kamen.

24. 10. 2018 středa – cesta Yak Kharka (4050 m) – Thorung Phedi (4450 m)

Ráno jsme se s našimi kamarády opět rozdělili. My s Terkou jsme měli namířeno do vesničky Thorung Phedi. Barča s Martinem zvolili ještě jeden aklimatizační den s procházkou nalehko do výšky 4600 m a se spaním ještě jednu noc v Yak Kharce.

Zatím co jsme snídali, oni už pomalinku vyrazili vstříc svému dobrodružství.

Cesta do Thorung Phedi nebyla náročná. Mluvit o pohádkových výhledech asi nemá smysl. Prostě byly. Říkali jsme si, že kdybychom nezvládali nadmořskou výšku, najmeme si koně, aby nám pomohl vzít batohy přes sedlo Thorung La. Denně jsme viděli vrtulníky, které létali pro lidi, kteří se špatně aklimatizovali.

cesta do Thorung Phedi
cesta do Thorung Phedi

Když jsme přecházeli řeku přes visutý most, všimli jsme si několika supů, kteří kroužili nad strží. Dole ležel kůň, který se zřítil z cesty, na kterou jsme měli namířeno. Na něm hodovali další supi. Shodli jsme se, že batohy nejsou až zas tak těžké a určitě je sami přeneseme i přes sedlo.

hodující sup
hodující sup

Ubytovali jsme se v Thorung Phedi ve výšce 4450 m. Ubytování jsme měli zamluveno, takže nebyl vůbec problém. Některá ubytování jsme zamlouvali přes telefon většinou z předchozí lodžie, toto ubytování jsme si domluvili přes internet.

V hotelové restauraci jsme potkali Barču s Martinem, kteří už měli namířeno zpět do Yak Kharky. My jsme se ubytovali a nalehko se vydali na další aklimatizační výstup, tentokrát na kopeček nad Thorung High Camp do výšky 4900 m. Ani tady jsme nepociťovali žádné problémy a výhledy si naplno užívali.

nad High Campem
nad High Campem

V Thorung Phedi, u kamínek na yačí pohon, jsme se setkali s jedním párem z Česka. Slečna nám říkala, že ji od 3500 m píská v uších a že se pokoušela dnes překonat sedlo, ale v 5000 m zkolabovala a musel ji dolů snášet kůň. Prý ale nemají už moc času, tak se o výstup pokusí znovu zítra, tentokrát na pronajatém koni.

25. 10. 2018 čtvrtek – Thorung Phedi (4450 m) – Thorung La (5416 m) - Muktinath (3800 m)

V noci se již nedýchalo nejlépe, ale co chcete, když si v místnosti vydýcháte kyslík, kterého tam ani před tím moc nebylo. Ráno jsme vyšli něco málo po šesté. Slunce již začínalo osvětlovat cestu, takže čelovky nebyly potřeba. Dost lidí vyráží do sedla už ve čtyři ráno, někteří ve tři, či dokonce ve dvě, ale nám se to zdálo zbytečné. A dobře jsme udělali.

Cesta k Thorung High Campu byla ještě v ranních hodinách místy namrzlá a byla vcelku dost zima. Rychlá chůze Vás nezahřeje, protože rychle už se v těchto podmínkách jít nedá.

Potom co jsme se zahřáli čajem v High Campu a sluníčko vylezlo ze stínu hor, zima postupně opadla. Kamzíci, které jsme potkávali cestou, se lidí vůbec nebáli.

cesta do sedla Thorung La
cesta do sedla Thorung La

„Výstup serpentinami po starodávné stezce, kterou používaly karavany již před stovkami let, do sedla Thorung La (5416 m), jedinečného místa s úžasnou atmosférou, spoustou kamenných mužíků, modlitebních vlaječek a ostrým ledovým větrem. Nádherné výhledy na celý masiv Annapurn, Gangapurnu, Khatung Kang, na východě na úžasné panorama údolí řeky Kali Gandaki.“ CK Alpina

Šlo se pomalu, ale šlo se. Do sedla Thorung La jsme dorazili v 9:45.

Thorung La
Thorung La

V říjnu 2014 z důvodu sněhové vánice způsobené cyklónem Hudhud zahynuly v tomto sedle desítky trekařů. Jak ukazují další články z internetu, tento je z roku 2005, sněhové bouře v říjnu na tomto místě nejsou výjimečné.

My jsme měli absolutní štěstí, sedlo bylo bez sněhu.
V sedle je čajovna, a tak jsme ji využili. Čaj i v této výšce chutnal a dobrá nálada nás neopouštěla. Potkali jsme tam i slečnu z Česka na koni, která měla radost, že se dostala až do tohoto nejvyššího místa treku. A my jsme měli radost s ní.

„Ať se dostanete kamkoliv, stane se toto místo vaší součástí.“ Anita Desai

Cesta dolů byla z počátku mírná a až druhá půlka sestupu byla strmá.

Thorung La
Thorung La (Tereza Bohatá)

V podvečer jsme se ubytovali v hotelu v Muktinathu. Ona se tedy ta vesnička jmenuje správně Ranipauwa, ale všichni tomu stejně říkají Muktinath, což je klášter na kopečku hned vedle vesnice.

Wifi v hotelu fungovalo jen sporadicky, elektřina občas šla a občas taky ne. Sprcha na pokoji byla solární, takže tekla voda studená. Jednu gas shower na hotelu měli, ale tvořily se tam fronty.

26. 10. 2018 pátek – Muktinath (3800 m) – Kāgbeni (2840 m) – Jomsom

„Obtíže hor jsou za námi, nyní nás čekají obtíže rovin.“ Bertolt Brecht

Ráno jsem se zeptal na recepci, proč neteče voda a čím splachují záchod a recepční se podivil a vysvětlil mi, že když v noci mrzlo, tak prostě voda téct nemůže, protože trubky jsou ucpané ledem a dal mi kýbl s vodou a nechápavě se na mě díval. Po snídani, nevím a nechci vědět z čeho vařili čaj, jsme se zašli podívat do kláštera Muktinath.

Vyvěrá tam 108 pramenů, ono jich teda není 108, ale protože je to 108 je posvátné číslo, tak těch pramenů tady vyvěrat tolik prostě musí. Mezi těmi prameny pobíhají polonazí věřící a ostatní se na ně v zimních bundách a v čepicích dívají. Mnoho věřících nosí do chrámu dary ve formě kokosu, jablek, květin, bankovek..., nejspíš pro bohyni Šakti.

Kousíček od komplexu kláštera je monumentální socha Buddhy.

socha Buddhy v Muktinathu
socha Buddhy v Muktinathu

„Všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli.“ Buddha

Po prohlídce Muktinathu následuje sestup. Odtud se již dá jet busem, či jeepem po moderní asfaltce, ale my jsme se rozhodli, že ještě kousíček půjdeme pěšky, neboť i tady nám okolní krajina měla co říci.

Okolní hory už mají úplně jiný ráz a trošičku nám připomínaly marocký Vysoký Atlas. Červená značka Annapurna Circuit nás vedla středem středověké vesničky Jharkot, kolem stúp a jabloňových sadů dolů do Kāgbeni. Píši dolů, ale i tady dole jsme se stále pohybovali nad nejvyšší horou celých Karpat, nad Gerlachovským štítem.

10 km asfaltové silnice mezi Muktinathem a Kāgbeni - malý nepálský zázrak
10 km asfaltové silnice mezi Muktinathem a Kāgbeni - malý nepálský zázrak

V Kāgbeni jsme se najedli a začali shánět bus nebo jeep. Bohužel, jak nám bylo řečeno, vše jezdí jen z Muktinathu. Jeepy, pokud teda jely, tak byly plně obsazené a na bus jsme čekali v písečných poryvech větru dobré dvě hodiny. Uznávám, toto nebyl zrovna dobrý nápad.

Autobus, který jsme si stopli, nás dovezl do Jomsomu. Je pravda, že cestou jsme brodili několik řek, nakláněli se nad srázy, museli jsme zastavit místnímu Nepálci, neboť se mu udělalo z té jízdy blivno, ale nakonec jsme to nějak dokodrcali.

Ubytovali jsme se v hotýlku, ale protože nebyl dle mého gusta, ještě jsem se šel podívat po dalším ubytování. Obešel jsem asi 15 dalších hotelů, ale protože všechny byly plně obsazeny, byl jsem rád, že máme alespoň něco. V koupelně jsme měli vanu, ale před námi se tam koupal asi yak a zapomněl ji umýt. No jo, ale ta vana neměla přívodní kohoutek, takže se nedala napustit.

V Jomsomu je vojenská základna pro výcvik ve vysokohorském terénu a letiště, z kterého létají i linky do Pokhary. Tento let využili další den i Barča s Martinem.

27. 10. 2018 sobota – Jomsom – Tatopani (1250 m)

My s Terkou jsme se rozhodli, že z Jomsomu do Tatopani pojedeme autobusem. Vzdálenost mezi těmito městy je 48 km. Koupili jsme si jízdenky na 7 ráno, naložili jsme batohy na střechu busu a už v 8 jsme vyjeli. Autobus nás vcelku překvapil svou relativně rychlou jízdou. Předjížděli jsme většinu jeepů. Ale měli jsme cestou několik přestávek. Autobus jel prašnou pravěkou cestou plnou výmolů a kamení, několikrát musel jet řekou a objížděl sesuvy půdy a pasti na mamuty, které nám blokovaly cestu. Roztrhl jsem si novou péřovku o vyčnívající šroub v autobuse, jak to s námi házelo. Krátce před jednou odpoledne, na 41 km nám praskla poloosa, takže jsme naložili s Terkou batohy na záda a těch zbývajících 7 km došli pěšky. Cestou jsme potkávali půlmetrové ještěrky a obrovské motýly.

neplánovaná konečná našeho autobusu
neplánovaná konečná našeho autobusu

V Tatopani jsme se ubytovali v hotelu Himalaya a nechali si tam vyprat věci. O pár domů vedle jsem si nechal spravit péřovku. Šikovnému krejčímu to trvalo chvilku a řekl si 150 NPR (30 Kč). Skvělá cena a péřovka zas jak nová.

V Tatopani, jak už název napovídá a jak každý malý Nepálec ví, jsou horké prameny. Koupaliště bylo celkem plné. Říká se také, že Tatopani je nejhlubší údolí na světě. Tak asi to pravda bude, když se nacházíte ve výšce 1250 m a z jedné strany je masív Annapurn, kterému vévodí Annapurna I (8091 m) a z druhé strany hora Dhaulagiri (8167 m), což taky není žádný drobeček.

28. 10. 2018 neděle – Tatopani (1250 m) - Ghorepani (2800 m), nalehko Poon Hill (3210 m)

Další naší zastávkou a takovou třešničkou na dortu Himálajského putování je svítání na hoře Poon Hill. Velice oblíbený trek, který nezabere moc času. Výstup do vesnice Ghorepani se obvykle chodí dva dny. My jsme ho jít chtěli, ale také jsme si chtěli užít poslední dny dovolené v Káthmándú. Rozhodli jsme se, že výstup zvládneme v jednom dni.

A povedlo se to a nestálo nás zas až tolik námahy. Cesta byla ze začátku lemována banánovníky, rýžovými políčky a také bambusy, což jsou nejrychleji rostoucí rostliny na světě (až 91 cm za 24 hodin). Děti nám nabízely pomeranče, které rostly všude okolo. Výhledy na horu Dhaulagiri a její okolí byly úžasné.

výhled na Dhaulagiri
výhled na Dhaulagiri

Co nás v jednu chvíli zarazilo, byl obrovský rámus z vedlejšího údolí. V jedné vteřině mi prolétlo hlavou, že by se mohlo jednat o hrom, pád letadla, zemětřesení, ale vše jsme postupně vyloučili. Byl to sesuv půdy. Nad místem se do půl hodiny začaly objevovat vrtulníky. A opět jsme si vzpomněli na modlící se řidiče, kteří těmito místy projíždějí.

Najít v Ghorepani ubytování, nebyl vůbec žádný problém a ceny začínaly na 100 NPR za pokoj, pokud v hotelu budeme večeřet a snídat.

No, a protože jsme nebyli ještě vůbec unaveni, vyšli jsme si ještě ten večer užít západ slunce na Poon Hillu a stálo to opravdu zato. Paprsky zapadajícího slunce osvětlovaly masiv Annapurn, Dhaulagiri a horu Machapuchare (6997 m), která vypadá trochu jako Matterhorn, trochu jako rybí ocas. Na hoře Machapuchare sídlí podle hinduistů bůh Šiva, podle budhistů Amitábha, možná tam spolu bydlí oba, proto je na ni vstup zakázán. Excelentní atmosféra téměř bez lidí. Nebylo třeba slov.

Výhled z Poon Hillu na Annapurna South (7219 m) a Machapuchare (6997 m)
Výhled z Poon Hillu na Annapurna South (7219 m) a Machapuchare (6997 m)

29. 10. 2018 pondělí – nalehko Poon Hill (3210 m), Ghorepani (2830 m) - Pokhara

Ráno jsme si dali budík na 5:15 a s obrovským davem turistů, který se pohyboval tempem hlemýždím, jsme vyšli na toužebný východ slunce na Poon Hillu. Když jste rozchozeni, tak těchto cca 400 m výškových se dá zvládnout za půl hodiny.

Ač turistů tam bylo mraky, tak tato atmosféra neubrala na famózní hře světla, která rozsvěcovala a probouzela Annapurny a jejich přilehlé okolí. Nepálec, co stál vedle nás, poklekl, podal prsten své nastávající dívce a požádal ji o ruku. Okolí zatleskalo a dívce ukápla slza. U Šivy na Machapuchare začal nový den.

Výhled z Poon Hillu na Annapurna I (8091 m)
Výhled z Poon Hillu na Annapurna I (8091 m)

U rozhledny na Poon Hillu prodávali čaj. U této prodejny byla cedule, která pod pokutou 2000 NPR zakazovala donést si na Poon Hill svoji vlastní termosku.

Seběhli jsme dolů do Ghorepani, vzali jsme si batohy a nekonečným klesáním, místy po schodech, jsme dorazili na stanoviště jeepů. Cestou jsme zastavovali na čerstvé džusy, kávu a oběd. Kvalita hospůdek byla různá, ale Guesthouse Dipak v Hile nás potěšil. Obsluhoval nás velice úslužný číšník s vysoce položeným hlasem, o kterém nebylo pochyb, kde jsou jeho priority. Jídlo bylo skvělé.

Tam kde se stezka zužovala a nosiči hnali svoje muly naložené prázdnými plynovými bombami směrem dolů, bylo třeba být opatrný. Muly samozřejmě nerespektovaly svoji šířku a byly v užších místech cesty nebezpečné pro trekaře.

zásoby pro Ghorepani
zásoby pro Ghorepani

Na prvním stanovišti jeepů jsme se nedomluvili na ceně, a tak jsme sestupovali dál pěšky. Jeep nás asi po pěti minutách dojel a řidič souhlasil s naší poslední cenou, s tím, že nás do Pokhary zaveze taxi. Cestou ještě stihl nabrat do kufru jeepu 4 místní Nepálce a jednoho na přední sedačku.

A tak se také stalo. Jeep nás dovezl do Nayapulu, tam jsme řidiči jeepu předali domluvenou hotovost, on z toho dal část taxikáři, a ten nás dovezl do druhého největšího města Nepálu, do Pokhary.

V Pokhaře jsme se ubytovali v opravdu luxusním hotelu Trekkers Inn, ve kterém už od neděle bydlela Barča s Martinem, a šli jsme na společnou večeři, kde jsme si vyprávěli své dosavadní zážitky.

30. 10. 2018 úterý – Pokhara

V úterý ráno Barča s Martinem vyrazili na třídenní návštěvu národního parku Chitwan a my s Terkou jsme si udělali pohodový den v Pokhaře.

Den ale začal rozpačitě. Potřebovali jsme vybrat z bankomatu ještě nějaké peníze (35000 NPR, což je asi 7000 Kč). Je lépe vybírat větší sumy, neboť každý výběr z bankomatu stojí cizince 500 NPR. Transakce sice u Himalaya bank proběhla, peníze se mi z účtu strhly, ale bankomat nevydal ani ň a potvrzení nám také nevytiskl. Snažil jsem se dovolat nějaké spravedlnosti, ale banky byly ještě zavřené. Recepční hotelu nám řekl, že se to občas stává a že peníze se mi vrátí na účet do tří dnů. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem sponzor nepálských bank, ale vyvolalo to na jeho tváři jen úsměv. Naštěstí peníze došly na účet asi za půl hodiny od nepovedené transakce, tak jsem mohl zkusit štěstí u jiné banky. A tam se to povedlo. Před několika měsíci jsme si pořídili kartu Revolut, kde peníze se přepočítávají téměř středovým kurzem, což byl výborný ekonomický tah, a tak v zahraničí používáme jen Revolut.

Po těchto peripetiích jsme si šli konečně užít den. Půjčili jsme si lodičku a pádlovali jsme na druhou stranu jezera a odtamtud jsme si vyšli na prohlídku World Peace Pagody. Odtud je výhled na celou Pokharu. Cestou jsme potkali opice, papoušky a pavouka, jehož tělo bylo na délku větší než dlaň dospělého chlapa. Okolí prostoru vyplňovaly jeho nohy. Na něho bych si troufl, jen s plně nabitým samopalem, ale u World Peace Pagody by to asi nebylo vhodné.

Po prohlídce pagody jsme se ještě projeli po jezeře, z kterého byl skvělý pohled na Annapurny a Machapuchare (Fishtail). Pozorovali jsme ledňáčky, prostě idylka.

Ledňáček u jezera v Pokhaře
Ledňáček u jezera v Pokhaře (Tereza Bohatá)

Poté bylo třeba se zkultivovat. Zašel jsem si ke kadeřníkovi, a protože už mě unavovalo ptát se stále na ceny a smlouvat, nic jsem neřešil. Kadeřník mě ostříhal, oholil, dal masáž hlavy a krku a pak už jsem ho zastavil. Vytáhl ceník, kalkulačku a naúčtoval si 2900 NPR. Jestli on to nebyl bývalý taxikář s praxí v Himalaya bank.

Odpoledne jsme nakoupili suvenýry, čaje a plakáty hor.

Večer, když jsme přišli do hotelu na pokoj, našel jsem v posteli živého švába, kterého bych ve třetím patře tak luxusního hotelu nečekal.

31. 10. 2018 středa – Pokhara – Káthmándú

Rozepisovat se o tomto dni asi nemá moc cenu. Jízda busem z Pokhary do Káthmándú trvala 8,5 hodiny. Cestou bylo několik zastávek, včetně jedné obědové.

Večer jsme dokoupili nějaké suvenýry, pro Terku péřovku a naplánovali další dny.

1. 11. 2018 čtvrtek – Káthmándú, Pátan, ZOO, Bouddhanath, Pashupatinath

Ráno jsme vstali brzy a vyrazili taxíkem do třetího největšího města Nepálu – do Pátanu. Toto město bylo založeno ve 2. století. V té době Praha ještě neexistovala a na jejím místě stálo germánské město Casurgis.

Pátan je jedno ze tří bývalých královských měst. Ač náměstí Durbar bylo při zemětřesení v roce 2015 poničeno, dřevěné chrámy, mistrně zpracované dřevořezby a zlaté sošky tvoří kouzelnou atmosféru. Výhled na tuto UNESCO památku jsme si ze střešní restaurace opět nenechali ujít.

Pátan
Pátan

V Pátanu je také jediná nepálská ZOO. Sice malinká, ale pěkná. Přístup ke zvířatům je bezprostřední, no a kdybyste chtěli přijít o ruku, můžete si přes mříže pohladit hrocha. Nějaké zábrany krom mříží tu nejsou, spoléhá se na selský rozum. Po ZOO se prochází slon s ošetřovatelem. I tuto návštěvu jsme si užili.

ZOO Pátan
ZOO Pátan

Další zastávkou tohoto dne byla další památka UNESCO Bouddhanath v Káthmándú. Je to jedna z největších buddhistických stúp na světě. Stúpa z pátého století je 36 m vysoká a její obvod je 150 m. Spousta uprchlíků z Tibetu se usídlila kolem této svatyně, takže se tu tomu říká „Malý Tibet.“ Ó nejčistší kapko vody v květu lotosu.

Bouddhanath
Bouddhanath

Nejsilnějším kulturním zážitkem pro nás ale byl Pashupatinath. Možná proto, že jsme nevěděli do čeho jdeme a hlavně proto, že už se nám moc nechtělo platit 2 x 1000 NPR, neboť slunce pomalu zapadalo a fotit už se moc nedalo. Ale zaplatili jsme to a byli jsme za to moc rádi.

Přešli jsme řeku Bagmati u Guheshowari Mata a vydali jsme se do kopce ke Goraknath Temple. Okolo nás běhaly desítky opic a bylo hned jasné, kdo je zde doma. Na kopci se nachází starý chrámový komplex, na který dopadaly poslední paprsky slunce tohoto dne, kde se proháněly opice, kde mnich zapaloval u staré kamenné stúpy první svíci tohoto večera.

Šli jsme dál, dolů, západním směrem k řece Bagmati. Užívali jsme si pohledy na nasvícené chrámy, na ohýnky kolem řeky a od řeky byla slyšet poklidná hudba a vzduch byl provoněn vonnými tyčinkami. Opic bylo čím dál více a v jednom místě, kterým jsme procházeli, se zrovna strhla opičí bitka. Zastavili jsme se a v tu chvíli jeden makak začal na Terku syčet a chystal se skočit. Museli jsme ustoupit, než se situace uklidnila.

Pashupatinath
Pashupatinath

Přešli jsme k řece a pochopili jsme, že ohýnky jsou právě probíhající kremace. Zrovna se konaly dva civilní a jeden vojenský pohřeb. Vojenský sbor zpíval poslední písně na rozloučenou.

Řeka Bagmati je něco jak pro Indy Ganga. Probíhá zde rychlejší reinkarnace. Mrtvým se dávají pod jazyk mince. Pokud se mrtvý v ohni kroutí, je třeba ranami tyčí dostat z těla démony. Zbytky nebožtíka odnese voda. No není to hustý?

2. 11. 2018 pátek – Káthmándú, Bhaktapur, Changu Narayan

Hned v pátek ráno jsme vyrazili taxíkem na další památku UNESCO do bývalého královského města Bhaktapur. Do města se platí největší vstupné, a to 1500 NPR za osobu, tedy krom občanů zemí SAARC (jihoasijské země).

Bhaktapur má skvostná náměstí stojící za zhlédnutí. Durbar Square s královským palácem, Taumadhi Tole s nejvyšší pětistupňovou pagodou v Nepálu a Hrnčířské náměstí, kde se přímo na ulici vyrábí různé mističky, hrnečky a džbánky. Mističku pod svíčku se nám pokoušel prodat hrnčíř za 20 NPR (4 Kč). Lidská práce zde není vůbec ohodnocena.

Bhaktapur
Bhaktapur

Na střeše restaurace Sukunda, s výhledem na Durbar Square, jsme ochutnali pravou nevárskou kuchyni. Koupili jsme nějaké tibetské mísy a repliku zahnutého meče kukri, který používají elitní vojáci Gurkhové. Kukri dekapituje a amputuje jediným úderem.

„Kdo tvrdí, že nemá strach, buď lže, nebo je Gurkha.“

Poslední památkou UNESCO byl nejstarší chrám v Nepálu ve vesnici Changu Narayan.

nejstarší chrám v Nepálu ve vesnici Changu Narayan
nejstarší chrám v Nepálu ve vesnici Changu Narayan

Rozhodli jsme se, že z vesnice do Káthmándú pojedeme busem, který zrovna vyjížděl. Těch 17 km jel bus neuvěřitelné 2,5 hodiny přes Bhaktapur. Řidič stále zastavoval, ze začátku nepřekročil rychlost 6 km/h, jeho pomocník nabíral cestou vodu, trhal ostružiny a my jen prostě hleděli s otevřenou pusou a viděli, že čas tu nemá vůbec žádnou hodnotu. Já vím, co byste chtěli za lístek, který stojí 8 Kč. Kdybychom to ale tušili, jedeme taxíkem.

Večer jsme si opět užili event naší oblíbené hry geocaching a přesunuli se na večeři do restaurace za Barčou a Martinem, kteří se vrátili z Chitwanu. Potom jsme ještě navštívili náš oblíbený bar Tom & Jerry Pub a rozloučili se.

3. 11. 2018 sobota – Káthmándú, odlet do Dubaje

Ráno jsme dokoupili opět nějaké suvenýry, šály z yačí vlny a z pašmíny a odjeli na letiště. Odlet společnosti Air Dubai měl zpoždění, neboť se čekalo na již zpožděné letadlo z Dubaje. Na palubě letadla jsme žádné jídlo nedostali, naštěstí se tam dala koupit alespoň bageta. Brali jen dolary, nebo dirhamy, nebo karta musela být kreditní.

Letiště v Dubaji už nás asi nečekalo, tak jsme museli ještě nějakou chvíli kroužit nad mořem, než nám povolili přistát. Bylo to vidět už i na oblečení úředníků, co nám kontrolovali pasy. Všichni již byli oblečeni do pyžama. Však už byl večer. Posun času oproti Česku byl +3 hodiny.

Dubaj je jeden ze sedmi emirátů státu Spojené arabské emiráty (SAE). Dubaj je absolutistická monarchie s právem šaría. Cizincům, kteří budou pod vlivem alkoholu, hrozí pokuta, nebo vězení. Také líbání na veřejnosti je trestné. 19,5 % obyvatel SAE ve věku od 20 do 79 let má cukrovku, což je řadí na první místo na světě. SAE je jeden z nejbohatších států světa.

Na letišti jsme si chtěli vybrat místní měnu dirham (AED). 1 AED = 6,23 Kč. Poplatek za výběr z bankomatu byl 23 AED, v druhém 21 AED, až ve třetím se nám povedlo vybrat dirhamy bez poplatku.

Hned za letištěm čekal pán, který vypadal jak pracovník letiště a ptal se, jestli hledáme taxi. Nic jiného do centra večer už nejelo, takže jsme hledali. Ptal jsem se na cenu, ale odvětil mi, taxík má taxametr a cena je všude stejná. Už jsem se dál neptal, nejsem přece v Indii, ani v Nepálu. Nechtěl jsem být paranoidní. Ovšem to byla chyba. Posadili nás do neoznačeného vozidla Lexus s taxametrem a vyjeli jsme. Nástupní sazba na taxametru byla 25 AED. Za 10 km jsme platili 63 AED.

Dovezl nás k hotelu, který jsme si objednali přes booking.com. Tam nám vysvětlili, že cena na bookingu není konečná a že tam není započítána VAT, City tax, Municipality fee, Service change a tedy že místo 459 AED za tři noci máme zaplatit 583,27 AED.

Po zaplacení účtu jsme vyšli do ulic ulovit něco k snědku. Po ulicích se pohybovali lidé v pyžamu, prý mu říkají dišdaša. Všude kolem nás byly obchody se zlatem a každý se nám ho snažil vnutit. Mezi nimi pobíhali další prodejci a ti nám pro změnu nabízeli hodinky Rolex. Prý za 300 AED, přesná kopie. Nechápal jsem k čemu. K machrování, že jsem snob, který nemá na hodinky Rolex a tak nosí jejich kopie a ostatní si myslí, že na ně má? Kdyby pravé hodinky Rolex nestály tolik, nikdo by je nekupoval.

zlatá čtvrť v Dubaji
zlatá čtvrť v Dubaji

Po marném bloudění ve zlaté čtvrti jsem odchytl jednoho rolexáka a ptal jsem s ho, co tady jedí, jestli zlato a Rolexky, nebo je třeba někde i jídlo. Usmál se a dovedl nás do nějaké bagetérie. Tam jsme se najedli a poté jsme odešli na hotel. Tam jsme chvíli zjišťovali, jak se vypíná hučící klimatizace, která nám vymrazila pokoj, vypnuli jsme ji a šli spát.

4. 11. 2018 neděle – Dubaj, Burj Khalifa

Ráno jsme šli do hotelu na snídani. Tam se pohybovaly povětšinou zavalité černošky, pocházející pravděpodobně z jižní části afrického kontinentu. Asi manželky obchodníků se zlatem. Na jednu se Terka usmála a pustila ji ve dveřích a ta korpulentní Afričanka, tvářící se jako prdel, s nosem nahoru, prošla, jako by tam Terka nebyla. Začátek návštěvy Dubaje mně připadal, jako bychom dostali nečekaně přes držku. Chyběly nám úsměvy Nepálců a jejich namastééé.

Po snídani jsme na lodi přepluli Dubai Creek, za pěkný 1 AED na osobu a zastavili si taxi. Taxikář zprvu nechápal, proč trvám alespoň na přibližné konečné ceně, když přece má taxametr, ale nakonec nám cenu řekl. Nástupní sazba byla 5 AED a za 10 km jsme platili 35 AED.

Mrakodrap Burdž Chalífa, ke kterému nás taxík dovezl, je nejvyšší stavba na světě a jeho anténa sahá do výšky 828 m. Budovu stavěli převážně Indové, Pákistánci, Číňané a Filipínci v letech 2004-2010. Zkušený tesař si vydělal 4,34 britských liber za den a nekvalifikovaný dělník 2,84 britských liber za den. Mrakodrap je pojmenován po vládci sousedního emirátu Abú Dhabí, poněvadž Dubaj neměl na dostavění peníze, a tak to Abú Dhabí za něho zatáhlo. Asi jako kdyby se brněnský AZ tower jmenoval Angela Merklová.

Za vstup do výtahu, který Vás vyveze rychlostí 65 km/h do výšky 638 m na vyhlídkovou plošinu, po nás chtěli 525 AED za osobu. Naše priority jsou trošičku jinde, a tak jsme jim těch 6540 Kč prostě nedali. Co jsme viděli z letadla, tak ten výhled se s výhledem na Annapurny prostě srovnat nedá. Prošli jsme si okolí mrakodrapu a musím uznat, že člověk, který se zajímá o moderní architekturu, bude asi nadšen.

V roce 2020 má být v Dubaji výstava Expo a do té doby by tu měl stát nový mrakodrap Dubai Creek Tower s výškou cca 1 km.

Burj Khalifa - nejvyšší budova na světě
Burj Khalifa - nejvyšší budova na světě

Protože jsme začali mít hlad, zašli jsme si do vedlejšího obchůdku koupit nějaké jídlo. Po hodinovém bloudění v Dubai Mall, což je největší obchodní centrum na světě, jsme našli obchod s potravinami o velikosti české vesnické večerky. Pro lidi, co tráví svůj víkend v obchoďácích, musí být tato budova super. Najdete zde i Dubai Aquarium, zimní stadion a asi 1200 obchodů. My co máme raději Beskydy a Jeseníky tam nehorázně trpíme. Z překlimatizované budovy jsme vyšli zpět do venkovních 32 °C.

Poté jsme se vydali směrem k Perskému zálivu, jež toto označení SAE nepřijalo a nazývá ho Arabským zálivem. Jak jsme pozorovali, zálivu je to ale úplně jedno. Pláže Perského zálivu bylo to nejkrásnější, co jsme v Dubaji viděli. Zase jsme byli kousíček blíže přírodě. Teplá, čistá voda, jemný písek plný škeblí, občas hvězdice, pláže bez lidí. Po několika kilometrech chůze jsme se dostali i k turistickému komplexu, který nevypadal vůbec špatně. Pokud máte rádi dovolenou v uzavřených přímořských letoviscích, bude to asi Váš šálek čaje. Poseděli jsme v místní kavárně a poté jsme se odebrali na hotel.

5. 11. 2018 pondělí – Dubaj

V pondělí jsme si koupili celodenní lístek do metra za 22 AED na osobu. Dubajské metro je nejdelší vlakový systém na světě, který neřídí člověk. Neptal jsem se, kdo ho řídí. Doufám, že ne makak z Pashupatinathu. V jedné stanici metra jsme viděli obrovské lustry, které byly vyrobeny v Česku.

Vystoupili jsme ve stanici Naakhel a vydali se vstříc umělému ostrovu Palm Jumeira. Na ostrov jsme se dostali vlakem za 20 AED za osobu a zpět taxíkem do obytné části Barsha za 35 AED. Dnešním dnem jsme se bavili hrou geocaching.

Dubaj nás prostě nenadchla. Ač je to město čisté, působilo to na nás, jako když bezdomovec vyhraje miliardu a začne utrácet za luxus. Domy možná měly nějakou architektonickou hodnotu, ale chyběl jim duch historie, chyběly sochy, chyběla příroda, zvířata, část palem bylo umělých. V prostředí, kde teploty v létě olizují 50 °C, byly postaveny skleněné klimatizované budovy, což asi není zrovna nejekologičtější způsob. Působilo to na nás, jako když dítě mezi čtyřmi stěnami svého luxusního pokoje si staví z lega svůj sen, zatímco jeho vrstevníci běhají po venku a staví si hrady z písku.

Našli jsme několik obchodů Carrefour, kde se dalo za vcelku slušný peníz nakoupit. Ceny byly podobné těm našim a výběr zboží byl velmi široký.

K večeru jsme se zajeli nadýchat k zálivu trochy čerstvého vzduchu. Potom jsme se snažili poohlédnout po nějakých suvenýrech, ale agresivita arabských prodejců nás tak odradila, že krom jedné magnetky na ledničku, jsme si nedovezli nic. Ceny šál z pašmíny, byly sedmkrát vyšší než v Káthmandú, prodejci mě chytali za ruce, a dokonce mi jeden začal sundávat hodinky, že mi dá místo nich Rolexky, takže došlo i k přetahování. Většinu eur určených pro nákupy v SAE jsme si odvezli domů.

Alespoň jednou za rok navštiv místo, kde jsi nikdy předtím nebyl.“ Dalajláma

6. 11. 2018 úterý – Dubaj, odlet do Prahy

V jednu hodinu v noci nás probudil recepční telefonem, ať prý pustíme jeho kolegu do pokoje, kvůli klimatizaci. Oblékl jsem se a na stůl jsem si položil kukri.

Kolega přišel a zapnul nám klimatizaci, která je prý společná pro více pokojů. Snažil jsem se mu vysvětlit, že teplota v pokoji je OK i bez klimatizace a že nepotřebujeme mít zimu a hluk na pokoji. Nebral na to ohled a řekl, že klimatizace se vypínat nesmí. Vzali jsme si ze skříně deky a šli zase spát.

Ráno, když jsme odcházeli na snídani, sousedé z Afriky větrali svůj promrzlý pokoj.

Tento zkrácený den jsme se vydali na prohlídku severní části Dubaje, kde byla indická čtvrť a obchůdky, kde cetky, které nám nabízeli prodejci, byly 2-4x levnější.

Dubai Creek
Dubai Creek

Viděli jsme i klimatizované autobusové zastávky.

„Tak zklapni, žij, cestuj, prožívej dobrodružství, buď vděčný a nelituj toho.“ Jack Kerouac

Odpoledne jsme odjeli na letiště a odfrčeli směrem domů, do Prahy, do Podolí, ...

Letadlo společnosti Travel servis dorazilo do Prahy ve 23:10 a batohy přijely na letištním pásu ve 23:45. Poslední spoj Praha-Brno jel 23:57, což jsme ani stihnout nemohli.

7. 11. 2018 středa – Praha

V 1:00 jsme dorazili na vlakové nádraží, které bylo sice otevřené, ale hlídala ho ochranka a policie, která nás nechtěla nechat v budově, protože budova je prostě uzavřená a na vlak, který jede ve 4:49 si máme počkat před nádražní halou. Nakonec se slitovali a nechali nás sednout si za dveřmi na zem.

Nepřijde mi moc chytré, že cestující sedávají v nonstopech a v čekárně na vlak se ohřívají policisté. Ale co už.

„Nehas, co Tě NEPAL.“ Káthmandské přísloví

A co říci na závěr.

Česko je velice krásná země, kde máme čistou vodu, kde máme co jíst, silnice jsou tu mnohem lepší než v Nepálu, je tu oproti Indii nesrovnatelně čisto, máme tu na rozdíl od Emirátů úžasnou přírodu a nádherné památky.

A aby byla ta naše zem ještě hezčí, je třeba si vzít to nejlepší z ostatních kultur. Je třeba tu mít ještě více úsměvů, nerozmazlených dětí a lidí co nezávidí, naslouchají a pomohou, alespoň jako tomu je v Nepálu a silnice a životní úroveň alespoň jako tomu je v Emirátech.

„Žijeme v nádherném světě, který je plný krásy, půvabu a dobrodružství. Těch dobrodružství, která můžeme prožít, je bez konce, pokud je hledáme s otevřenýma očima.“ Džaváharlál Néhrú

Autor: David Bohatý | pondělí 26.11.2018 6:06 | karma článku: 26.23 | přečteno: 971x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.89 | Přečteno: 469 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3075

Obdivovatel Švejka, ale především člověk, který rád cestuje a občas i píše.

http://cz.linkedin.com/in/david-bohatý-91303169

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...