Jak se v Himalájích bojovalo o můj život

Nebudu Vám vyprávět o cestě po jižní Indii, do které jsem přiletěl v den bombových útoků na Bombaj v roce 2008, ani o nezvyklém Silvestru téhož roku v Delhi, ale povyprávím Vám o konci mé, doufám, že netradiční cesty po Himalájích, kde jsem byl s desetičlennou skupinou v září 2007. Jak říkal kdysi Grossmann Šimkovi: "Popovídej mi Slávku, o svém životě, člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí."

1. den

Bylo 29. září a probudil jsem se do nádherného slunečního rána ve 3000 metrech nad mořem a kochal se překrásnými vrcholky Himálajských velikánů. Měl jsem za sebou přechod sedla Indrahara Pass (4320m/n.m.) s 32 kg těžkým batohem, doteď nechápu, co jsem v něm měl, a byl jsem rád, že se mi dýchá o poznání lépe. Nasnídal jsem se, sbalil stan a vyrazil s úsměvem na líci, svižným krokem směrem k vesnici Kuarsi. Cesta se každým výškovým metrem stávala schůdnější a mě v jednu chvíli, při pohledu do stametrové propasti, proplula hlavou myšlenka: „Ty vole, ty se vůbec nebojíš“. Ano, člověk snad zvykem, snad únavou a řídkým vzduchem otupí a přestane si dávat pozor.

Na oběd jsme zastavili u průzračného potůčku, vysvlékli se do spodního prádla a udělali očistu. Sluníčko pálilo, voda chladila, byl nádherný den. Jako znovuzrozený jsem pokračoval dále k vytouženému cíli. Držel jsem druhou pozici za Ovčákem, který skupinu vedl. Cesta začínala mít rysy lehčího treku ve Vysokých Tatrách. Ve chvíli, když jsem překračoval jednu z mnoha říček, vidím Ovčáka, jak se vrací, jak mi později řekl, podat pomocnou ruku prý v těžším úseku. Dál si vše vybavuji jen útržkovitě. Moje vibramová podrážka uklouzla na mokrém kameni a Ovčákův výkřik už jsem neslyšel. Řítil jsem se po zádech, nohama dolů vodopádem. Vybavuji si malé zpomalení při letu, mé nadávky, to co mi problikávalo hlavou. Dopadl jsem. Odpoutal jsem batoh ze zad a hodil ho na břeh, abych neměl mokré věci a pokoušel jsem dostat i sebe ke krosně. Nešlo to. Moje levá noha byla nepohyblivá, z pravého kolena a z rukou mi crčela krev. Byl jsem v šoku, uprostřed proudu řeky a nemohl jsem se pohnout. Sjel jsem desetimetrový vodopád a dopadl na kamení. Shora se ozval Ovčákův zoufalý hlas: „Žiješ?“ Řekl jsem, že jo, že jsem v pohodě, že jsem ztratil hodinky. Nebyl jsem v pohodě. Proti tomu co následovalo, byly hodinky jen pouhé nic. Nahoře mezitím navazoval zbytek výpravy ze svého ošacení lano, kterým by mě vytáhli zpátky na cestu. Bylo to zbytečné. Nebyl jsem již schopen pohnout levou nohou ani o centimetr. Pokoušeli se ke mně dostat a nešlo to, bylo to příliš nebezpečné.

Drobounce začalo mrholit a já stále bezmocně ležel v říčce na kamenech. Hrozilo nebezpečí zvednutí hladiny a to, že říčka mě posune o pár metrů dále, kde byl další, teď již několikanásobně větší vodopád. Mezitím se ke mně podařilo dostat horolezci Pavlovi. Bylo podezření na vnitřní krvácení, mobilní telefony signál nezachytily, a tak Ovčák a Klárka běželi do vesnice Kuarsi pro pomoc, sehnat vrtulník. Pavel mi dal dva ibuprofeny a pokoušel se mě dostat na břeh ke krosně. Nešlo to. Třetí, čtvrtý ibuprofen. Půl hodiny mě dostával asi metr nad řeku. Tu bolest nelze popsat. Za nadávky, kterými jsem se častoval, by se nemusel stydět ani hostinský Palivec. Pátý, šestý ibuprofen. Ležel jsem přikryt spacákem, kolem mě samé skály a metr pode mnou řeka.

Pozoroval jsem skály a zjevovali se mi vřešťani a viděl jsem Garfielda. Měl jsem halucinace. Bolest byla stále pekelná. Léky normálně nejím, takže jsem zprvu odmítnul tramal a nyní jsem žádal o sedmý ibuprofen. Pavla jsem ukecal. Potom jsem mu začal popisovat své halucinace, a tím jsem se připravil o další léky. Někde vysoko nade mnou, mi udělali čaj a Pavel mi ho v termosce donesl. Okamžitě jsem vložil termosku do spacáku na své promrzlé tělo.

Netrvalo to dlouho a přišli mi z Kuarsi v doprovodu Ovčáka pomoci Indové. Vítal jsem je se smíšenými pocity, nedokázal jsem si představit, že se dotknou mé nohy. Slezli pro mne po horolezecké stěně, vyzdvihli mě nad hlavu a podávali si mě vzduchem. Superman hadra. Bolest? No comment. Přál jsem si omdlít.

Pavel připravil nosítka ze dvou malých stromků, svázal je řemeny, Indové mě do nich položili, ovázali a chvilku nesli směrem do vesnice. Ovčák byl se mnou, Klárka sháněla vrtulník a ostatní se vrátili tam, kde jsme stanovali předchozí noc. Protože nastala tma, nemohli jsme pokračovat nebezpečnými úseky. Připravili jsme si věci na spaní. Byla to jedna z nejdelších nocí mého života. Pozoroval jsem měsíc, který se looooouuuudal noční oblohou a čekal jsem na svítání. Snažil jsem se nemyslet na bolest, na zimu, ani na to, že se mi chce močit. U Ovčáka vedle mne ve spacáku se tísnili Indové, aby se alespoň trochu zahřáli. Říkal mi potom Ovčák, že mu tolik lidí ve spacáku ještě nespalo.

2. den

S ranním rozbřeskem mě Indové naložili na svá ramena a snesli mě dolů do vesnice. Bylo 30. září. Místní muž, který mě ubytoval, nám udělal výborné capaty a masalu. K večeru dorazila Klárka i ostatní členové výpravy. Klárka musela běžet až do další vesnice, aby mohla zavolat pro pomoc. Bylo ji řečeno, že vrtulník vzlétne, pokud bude složena záloha 10000 dolarů. Volala na ambasádu, ambasáda volala do ČR na ministerstvo vnitra, ti informovali policii a 2 policisté toho dne zvonili u mých rodičů ve Svitavách a sdělili jim, že ležím v kritickém stavu v Himalájích a že potřebují složit čtvrt miliónu korun na vrtulník. Byla neděle, banky zavřené. Určitě si dokážete představit reakci mých rodičů.

Mezitím se mě pokusili Ovčák s Pavlem zvednout a dopravit mě vymočit. Po mém výkonu se v místní říčce zvedla hladina. Noc byla opět dlouhá, povedlo se mi otočit dvakrát za noc a v noze mi přitom praskalo. Hlavou mi šly různé myšlenky a došel jsem k závěru, že mám nohu nejspíš vykloubenou.

Za pomoci příbuzných a svitavských občanů leželo u rodičů v kuchyni na stole ještě ten den večer milion korun, to ale už v Indii byla hluboká noc.

3. den

Ráno 1. října jsem již nedočkavě čekal na další transport, tentokrát do nemocnice. Domluvili jsme se s Indy, co mě nesli, že mě snesou až k silnici a tam že si mě přebere sanitka. Přivázali mě k nosítku, pojedl jsem pár ibuprofenů a vyrazili jsme směrem k civilizaci. Cesta z Kuarsi byla lemována úzkým chodníčkem, který ohraničovala z jedné strany do výše se tyčící skála a z druhé strany hluboká propast. Občas, když jsme se pohybovali v úseku se skalním převisem zatarasujícím nám cestu, nakláněli mě moji nosiči nad propast. Bolest přebila téměř vše, takže mě to nechávalo zcela chladným. Jen občas jsem musel zatajit dech nad krásou drsných velehor, to bylo jediné, co bolest alespoň trošičku zjemňovalo.

Když jsme dorazili k silnici, čekala tam na nás policie a sanitka. Podepsal jsem policistovi nějaký papír s hindskými znaky, na němž prý bylo popsáno, co se mi přihodilo, a na oplátku mi moji nosiči podepsali papír, že ode mne převzali 27000Rs, které si zasloužili a ušetřili tak pojišťovně tři čtvrtě milionu korun za vrtulník. Moji milí nosiči mě opatrně naložili do sanitky, prý opatrně, já jsem si však myslel, že mně začínali vyslýchat mučením, přiznal bych se k čemukoliv.

Ke mně do sanitky přisedli tři přátelé z desetičlenné skupiny: Ovčák, Zdeněk a Milada a vyrazili jsme směrem nemocnice v Chambě. Cesta, kterou jsem absolvoval, byla rozbitá jak nejhorší polní cesta na Vysočině. Připadal jsem si, že jedu permanentně po železničních přejezdech. Co pohyb, to prudká bolest. Cestou jsem lapil signál a volal jsem domů, abych se optal, jak se daří. Když to zvedla máma, myslel jsem si, že někdo z rodiny zemřel. Až později jsem pochopil, že se smutní kvůli mně. Otcovi prý slezly všechny vlasy, teda co ho já znám, nikdy žádný neměl.

Potom jsem volal do České spořitelny ohledně pojištění, podle kartičky, kterou jsem dostal na pobočce v Brně. Ti mi oznámili, že mám volat do Kooperativy, že to má na starosti ona. Aha, číslo na kartičce nějak nesouhlasilo. Tudíž mi nadiktovali číslo do Kooperativy a volal jsem tam. V Kooperativě mi oznámili, že to nedělají oni, ale jejich asistenční služba Mondial Assistance. A dali mi na ni číslo. Tudíž jsem volal asistenční službu a peníze nádherně mizeli. Když jsem se tam po vysilujícím pátrání dovolal a popsal jim situaci, sdělili mi, že o všem co se bude dít, je mám informovat, že si situaci prověří.

Dorazil jsem mezitím do státní nemocnice v Chambě. Myslel jsem si v tu chvíli, že jsem ve válečné nemocnici. Před nemocnicí zrovna povalila na zem opice jedno malé dítě, mě přeložili do zakrvácených nosítek, moji přátelé pode mne dali alespoň spacák, saniťákovi jsem zaplatil 570RS a odvezli mě na rentgen. Upozorňuji Vás, že válečné filmy nepřehánějí. V nemocnici mi oznámili, že mám nohu zlomenou v krčku a stehenní kost mám posunutou asi 7 cm do těla. Zaplatil jsem 80RS za rentgen, naložili mě do další sanitky a vyrazili jsme do státní nemocnice v Dharamsale, kde mě měli operovat. Cesta se nelišila od té první, jen na mě usedaly větší a větší vrstvy prachu. Ten šílenec mě vezl jako by mě ukradl, stále troubil a pouštěl přitom indickou muziku. Ó Šivo, Šivo.

Po mučení značky TATA, v Indii je vše TATA, a zaplacení poplatku 1984RS, mě přeložili na nosítko, které vypadalo, jako by na něm přede mnou někdo vykrvácel. Před nemocnicí hystericky vzlykala starší paní, mně to připomnělo pláč z knihy Den Trifidů. Řekl jsem v tu chvíli Ovčákovi, že pokud mě tam nechá, tak to vypadá, že mě tam oddělají. Vnitřek nemocnice vypadal stejně strašidelně jako venek. Dali mě na pokoj se čtyřiceti postelemi, na kterém se mačkalo asi 100 Indů a několik švábů. Lékař se mrkl na rentgen, nařídil sestře, aby mi dala injekci proti bolesti, kterou musel jít Ovčák zakoupit, zaplať Ganéša za ní, a pověsili mi na nohu cihlu, prý aby se mi natáhla. Okamžitě jsem zneužil jednoho ze svých přátel MUDr. Šárku a volal jsem jí do Brna, aby mi vysvětlila, jestli je to indický druh mučení, nebo se mi snaží pomoci. Trochu mě uklidnila, ale doporučila mi okamžitý transport do Evropy. Telefonát s pojišťovnou skončil opět slovy, o všem nás informujte, vše prověřujeme. Přátelé mi nakoupili další injekce, léky, jídlo a nádoby na odnos moči a stolice. Ve 22:00 po aplikování injekce proti bolesti jsem usnul jako mimino sladkým spánkem.

A to jsem netušil, co mě ještě čeká…