Maroko – výlet k Atlantiku se zimní bundou v batohu

„Navštívíme hory v Maroku!,“ shodli jsme se s přítelkyní Terkou nad místem dovolené a koupili si od jedné české CK týdenní zájezd k moři. Rodině a kamarádům jsme se o horách nezmínili, ať se moc nestresují.

„Hlavně neopouštěj rezort a nikde necestuj!“ „Je to muslimská země a je tam nebezpečno!“ „Je tam bezpečno, zlí Maročani už jsou v Evropě!“ „Jeď do Chorvatska!“ „Nikam nejezdi!,“ zněly rady před cestou do Maroka.

Zájezd stál 10190 Kč na osobu a jeho součástí byla zpáteční letenka z Prahy do Agádíru a ubytování v hotelu se snídaní. Prý konečná cena, ubezpečili nás v CK. Samostatná letenka na námi požadované období by byla dražší, než celý zájezd i s ubytováním. Proto jsme zvolili tuto variantu.

Sedli jsme k internetu a snažili jsme se zjistit o této konstituční monarchii co nejvíce. Sice jsem tuto africkou zemi projel již před deseti lety, ale situace ve světě se mění každým okamžikem. Padlo mnoho otázek.

Může tam Terka chodit bez pokrývky hlavy? A v kraťasech? A můžeme se na veřejnosti držet za ruce? Je tam bezpečno? Je místní král Mohamed VI. lidumil?

Přečetli jsme na internetu několik cestopisů. Za cenné zkušenosti cestovatelům děkujeme.

1. den – sobota 30.7.2016, cesta do Agádíru

Ranní budíček v 5 hodin ráno nás vytáhl z postele a vyrazili jsme z Brna do Prahy po té naší nebezpečné a rozkopané dálnici. Je zvláštní, že i když ve světě zemře na silnicích každý rok přes milión lidí, většina z nás už to bere jen jako statistiku. Pokud by byl v Maroku zavražděn jediný cizinec, pohled na Maroko by média rázem změnila na velmi nebezpečnou zemi.

Do Prahy na letiště jsme dorazili v předstihu a ubytovali jsme naše auto na týden za příjemnou cenu 299 Kč.

Odbavení proběhlo bez komplikací a i s našimi zimními bundami jsme se vešli v pohodě do limitu 15 kg za jedno zavazadlo na osobu.

Let trval čtyři hodiny a na palubě letadla se servíroval oběd a jeden nealkoholický drink. Kapitán letadla na nás dvakrát během letu promluvil, což nás trošičku rozhodilo, neboť nevyslovoval hlásku „V“. Oba jeho proslovy začínaly slovy: „Hoří kapitán letadla“, namísto „Hovoří kapitán letadla.“

Po příletu jsme si na letišti Al Massira posunuli hodinky o hodinu zpět, vyměnili prvních 50 € na marocký dirham (MAD) v ne zcela výhodném kurzu a směřovali k busu, který nás měl odvést do hotelu. U busu na nás čekal marocký muž, který nám pomohl vložit naše batohy do zavazadlového prostoru a požadoval za tuto nevyžádanou službu 10 €. Za svůj drzý požadavek nedostal nic.

V autobuse delegát CK vybral od každého „povinný“ ubytovací poplatek 20 € na osobu za sedm nocí. Povinný dávám do uvozovek, neboť stejný hotel na booking.com má uvedený povinný poplatek 1,5 € za noc.

Delegát byl příjemný a cestou do hotelu nám vyprávěl o Maroku. Říkal, že král má v zemi několik paláců a údržba všech stojí 1 milión amerických $ denně.

Poté co jsme se ubytovali, odešli jsme prozkoumat Agádír, zjistit v kolik odjíždí druhý den ráno bus do Marrákéše a vyměnit dalších 250 € na MAD. 1 MAD má hodnotu cca 2,5 Kč.

Cestou nás oslovilo nespočet taxikářů, obchodníků a dalších neodbytných prodejců, kteří nám nabízeli své služby. Oslovovali nás „můj příteli“ a tvrdili, že nám prodají své zboží pouze teď, neboť jejich obchod je otevřen jednou za měsíc a to právě teď a ostatní obchody otevřeny nejsou vůbec.

Potkali jsme mnoho policistů i vojáků se samopaly, obzvláště u královského paláce.

Co nás překvapilo, tak společnost CTM provozující autobusovou dopravu v celém Maroku měla na druhý den autobusy do Marrákéše vyprodané a poslala nás ke konkurenci. Společnost Supratours měla volný spoj pouze na 6:45 ráno. Zakoupili jsme tedy jízdenky za 115 MAD za osobu. Což je standardní cena u těchto luxusních autobusů.

Navštívili jsme místní souk v Medině. Spousta trhovců tam nabízela vše, od aromatických koření, přes pestrobarevné látky, koberce, až po luxusní mobily. Sehnali by pro Vás nesehnatelné.

Agádír

V podvečer jsme se zastavili na večeři, která se skládala z pity, arašídového másla, láku z oliv, másla, džemu a džusu. Daň za neznalost arabštiny a francouzštiny. K tomu jsme si objednali marockou whisky – tradiční mátový silně slazený čaj. Kuskus neměli, prý jenom v pátek, což nás překvapilo.

Dokoupili jsme balenou vodu, nezbytnou Coca-Colu, vyměnili eura na MAD, teď již ve výhodnějším kurzu a odešli do hotelu. Na recepci nás ujistili, že snídaně bude ráno mezi 5:30 – 10:00.

Ač noc byla velmi teplá, útulný hotelový pokoj byl chladný. Spalo se dobře.

2. den – neděle 31.7.2016, cesta do Imlilu

Ranní budíček v 5:15, nepatří o dovolené mezi mé koníčky, no ale co už, když to musí být.

V 5:30 jsme vyrazili na snídani. Všude tma a ticho. Na recepci nás ujistili, že do pěti minut se jídelna otevře, tak jsme si šli zatím do pokoje pro batohy. V 5:45 se kuchaři povedlo jídelnu otevřít. Byl trošku v šoku, že už je někdo vzhůru. Prostřel nám stůl a šli jsme si vybrat něco k jídlu. No vybrat, silná slova. Dali jsme si pitu s máslem, džemem a ještě tam byl jogurt. Vydezinfikoval jsem lžíci, kterou přede mnou olízl nejspíš pouštní býk, a nasnídali jsme se.

V 6:00 jsme vyrazili hledat petit taxi. Dle informací, obvyklá cena za cestu na autobusové nádraží 15-20 MAD. Nabídky od taxikářů byly 50-60 MAD. Usmlouvali jsme nakonec cestu u asi pátého taxikáře na 20 MAD.

Autobus jsme stihli na pohodu. Zaplatili jsme 10 MAD za zavazadla a vyrazili jsme. Vzdálenost mezi Agádírem do Marrákéší je necelých 250 km.

Dálnice do Marrákéše s mýtnými bránami byla luxusní a téměř bez aut. Byla obehnána po celé délce ostnatým drátem, byla bez výmolů, zářila novotou. Po obou stranách dálnice byla depresivní polopoušť, na které se mezi bodláky pásla stáda koz a ovcí. Až u Marrákéše se začaly objevovat olivovníky a spousta opuncií s výtečnými plody.

Po vystoupení z busu se na nás v Marrákéši sesypali taxikáři. Cena za 65 km do podhorské vesnice Imlil začínala na 500 MAD za taxi. Nejnižší nabídka byla 400 MAD, níž jít nikdo nechtěl. Odmítli jsme. Řekli jsme si, že se projdeme do asi 5 km vzdálené autobusové stanice, odkud by měli jezdit do Imlilu jak busy, tak grand taxi. Alespoň tak nás navigoval knižní průvodce Lonely Planet. Nevím, jestli to byl rozumný nápad, neb teplota ve stínu dosahovala 43 °C. Stínu bylo po celou cestu velmi poskrovnu. Museli jsme se zchladit v klimatizovaném Carefouru a doplnit tam zásoby vody.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme dorazili do cíle a autobusové nádraží nikde. Pouze stanoviště grand taxi. Cena? 400-500 MAD. Policista nám chvíli před tím ale potvrdil, že odtamtud busy jezdí. Nikde nic. Zašli jsme tedy raději do nedaleké restaurace na pizzu. Číšník nás ubezpečil, že normální cena do Imlilu je 100 MAD. Taxikáři byli neoblomní a o 100 MAD nechtěli ani slyšet. Bus nikde, prý do Imlilu nejezdí. Šli jsme k silnici a čekali na zázrak.

Ani jsme se nerozkoukali a do půl minuty zastavil mikrobus, jestli chceme prý odvézt do Imlilu. Cena? Dvakrát 50 MAD. Kývli jsme. Batohy nám hodili na střechu a do přeplněného dvacetimístného mikrobusu, ve kterém se tísnilo 36 lidí, jsme nastoupili jen s malým batůžkem naplněným fotoaparáty, penězi, pasy a s lahví vody. Rázem nás tam bylo 38. I tady platí pravidlo matematické indukce, že do busu se vejde x+1 lidí.

Po chvíli nějaký starý pán chtěl pustit Terku sednout. Ta se chvíli bránila, ale vypadalo to, že ho to uráží, tak si sedla. Lidé byli usměvaví. Cestou jsme ještě pár lidí nabrali, pár vystoupilo. V Asni jsme přesedli do jiného busu a dojeli do Imlilu.

V Imlilu se na nás pro změnu sesypali náhončí hoteliérů. Měli jsme ovšem přes booking.com vyřízenou rezervaci již z Brna, tak brzy pochopili, že s námi žádný kšeft neudělají.

Hotýlek byl pěkný, ovšem pokoj byl malý a neodpovídal ani fotce, ani popisu. Majiteli jsem to řekl a žádal o pokoj dle objednávky, ukazoval jsem mu, že tam není ani síť proti komárům. Pan majitel nás vzal o patro výš, už do prostornějšího, mnohem hezčího pokoje, otevřel okno a ukazoval nám výhled na mešitu. Pokoj jsme vzali, i když ani tam nebyla síť proti komárům. Zaslechl jsem, jak někomu vypráví, že jsem chtěl pokoj s výhledem na mešitu. Asi si myslel, že jsme poblblí Evropani. Prostě nás nepochopil a zaměnil pojem mešita (mosque) s pojmem komár (mosquito). Nechali jsme ho při tom a zaplatili požadovaných 16 € za noc i se snídaní. Udělali jsme si malý výlet po okolí, a protože začalo poprchávat, tak po marocké whisky a za zvuků muezzina, volajícího z ampliónu mešity, jsme si šli lehnout. Noc byla příjemná, ani vedro, ani zima, komáři žádní.

3. den – pondělí 1.8.2016, výstup na Refuge Toubkal

V pět ráno nás vzbudil muezzin. Naštěstí jeho volání trvalo krátce a mohli jsme se potom ještě chvíli dospat. Po vydatné snídani jsme se vydali na výstup směrem k chatě Toubkal.

Vesnička Imlil, z které jsme vycházeli, leží ve výšce 1740 m n. m. a chata Toubkal 3207 m n. m., takže nás čekal výstup 1460 výškových metrů. Imlil je malebné místo obklopené horami, v kterém byl částečně natáčen slavný film Sedm let v Tibetu. V srpnu roku 1995 šestimetrová záplavová vlna zabila v této vesnici 150 lidí včetně mnoha turistů.

Výstup byl z psychického hlediska pohodový. Však náročnost cest je srovnávána s túrami ve Vysokých Tatrách. Ovšem africké slunce, které ukrutně pálilo, nám dalo zabrat. Prošli jsme poslední horskou vesnicí Aroumd kolem stromů s vlašskými ořechy, přešli jsme suchou nohou vyschlou řeku Oued Rheraya a začali stoupat.

Při minulé mé návštěvě před deseti lety v dubnu, byla tato řeka rozvodněna, plná valících se kamení, které jsme sice překonali, ale množství sněhu na vrcholu nám nedovolilo se ani o výstup pokusit.

Srpnový výstup byl každých sto výškových metrů díky vedru náročnější a náročnější. Naštěstí jsme cestou potkávali malé domečky s prodejci pomerančového džusu. Prodejce před námi rozpůlil osm pomerančů, vymačkal z nich šťávu, zinkasoval příjemných 2x 10 MAD a my už jsme si mohli vychutnat ten lahodný mok. Kolik jsme cestou na chatu vypili džusů, jsem snad ani nepočítal. Ve 2600 m n. m. jsme poobědvali proteinové tyčinky a ve třech tisících se dostavila kombinace lehkého úžehu, úpalu a výškové nemoci. Není nad to spát jeden den u Atlantiku, druhý v terapeutické výšce 1740 m n. m. a třetí to vyběhnout přes střední výšku do velké výšky 3207 m n. m. Z večeře, kterou jsme si z Brna objednávali spolu s noclehem a se snídaní na www.refugedutoubkal.com, nebylo nic. Chlapík měl pochopení a chtěl zaplatit jen ubytování 11 € za osobu. Asi má zkušenosti. Večeře se skládala z piškotů a Coca-Coly. Na pokoji chaty Refuge Toubkal jsme spali se třemi Francouzi a jedním Polákem, s kterými jsme se domlouvali na společný výstup. Ucpávky do uší jsem nevyužil, nechrápal nikdo.

4. den – úterý 2.8.2016, výstup na Jebel Toubkal a návrat do Imlilu

Neuhodnete, v kolik nás ráno vzbudil budík. Ano, ve 4:45. Posnídal jsem Coca-Colu. Ne, nejsem jejím distributorem, ani reklamním agentem. Prostě jsem potřeboval energii a v jednom litru Coly je rozpuštěno 27 kostek cukru. Je tam kofein, je tam kyselina fosforečná používaná v ropném průmyslu, krásně nás ten nápoj dezinfikuje, nejsou tam ani lístky koky, ani ořech koly, ...no prostě je to sajrajt, který ovšem lze v některých případech doporučit.

Ještě v 5:30 jsme před chatou neviděli ani na půl metru před sebe, jak temná byla noc. Jen jasná obloha byla pokryta snad miliardou hvězd. Tolik hvězd jsem nikdy před tím neviděl. Nádhera.

Čekali jsme do 6:00 a poté se zapnutými čelovkami a malým baťůžkem jsme vyrazili vstříc našemu cíli. Ovšem není nad to, když se nikomu na navigaci nechytí satelity. Až v 6:30 jsme zjistili, že jsme asi 150 metrů od cesty. Naštěstí to nebyla zas až taková časová ztráta. Žaludky jsme měli jakž takž v pohodě, až na jednoho Francouze, který zvracel každých 100 výškových metrů. Jíst ovšem nešlo, tak se jen pilo.

Protože jsme vyšli relativně brzy, tak asi do nějakých 3900 m n. m. jsme šli stále ve stínu hory. Kyslíku bylo již méně, tak to šlo pomalu a do poslední chvíle jsem si nebyl jist, zda se výstup povede. Udává se ve 4000 m n. m. asi 60 % množství kyslíku oproti hladině moře.

Ovšem hlava nebolela, křeče nebyly, viděli jsme dobře. Jen to nechutenství a rychlá únava nás trápila. Rozhledy byly famózní, Terka optimistická a tak na vrchol už jsme dorazili s úsměvem.

Na vrcholu nejvyšší hory Vysokého Atlasu a vlastně i celé severní Afriky jsme potkali kozy, které tam lustrovaly batohy a hledaly něco k jídlu. Terka je pohostila polskými piškoty značky Opavia.

Teplota na vrcholu Jebel Toubkalu kolísala v tomto období mezi 4-8 °C, takže jsme bundy využili a Terka i rukavice. Terka mluvila něco o malých šmudlicích a ukazovala na okolní čtyřtisícovky, které se nám tam nahoře zdály tak malinké.

Vysoký Atlas

Poté, co jsme se pokochali úchvatnými rozhledy, rozhodli jsme se pro sestup kolem šmudliků do Imlilu. Což je výškový rozdíl cca 2430 m n. m.

Na chatě Toubkal jsme si přebalili batohy, dokoupili jsme Coca-Coly a pomalu jsme sestupovali.

Každou hodinou, každých výškových sto metů bylo tepleji a tepleji. Kupovali jsme po cestě čerstvé pomerančové džusy a usmlouvali jsme dvě památeční trika s Toubkalem za cenu 180 MAD.

Ještě před Imlilem nás zastavila parta kluků, že prý jestli si s námi mohou udělat selfie. A tak se s námi klučina v triku Unicef a s mobilem o dvě třídy lepším než ten náš, vyfotil.

V Imlilu měli hotel s výhledem na mešitu obsazený, ale majitel hotelu nás zavedl do jiného. Cena byla 20 € za pokoj, dal jsem 200 MAD. Vyplnili jsme papíry pro marocké úřady, tak jako ve všech hotelech. Pokoj byl malý bez oken a bylo v něm dost teplo, tak jsme ho reklamovali. Po reklamaci jsme dostali pokoj prostornější s velkou koupelnou a s oknem. Reklamace probíhala úplně v pohodě, slečna recepční se usmála, řekla: „No problem,“ a přestěhovala nás. Cenu nám nezměnila. Potvrzení o zaplacení jsme ovšem nedostali, jako nikde, krom těch luxusních autobusů a asi dvou restaurací.

Na jídlo jsme chuť stále ještě neměli, tak jsme dali marocký mátový čaj, několik polských piškotů a šli spát. Spalo se jako vždy dobře, nebylo ani vedro, ani zima.

5. den – středa 3.8.2016, Marrákéš

Ráno jsme vstali v 9:00. Hurááá. Po snídani jsme ještě v Imlilu nakoupili pár upomínkových předmětů, které nás zaujaly a u kterých jsme již tušili cenu. Vydali jsme se na taxi, které nás mělo odvézt do Marrákéše. Cestou jsme dostali několik nabídek na odvoz za 400 MAD, což jsme odmítli. Na zastávce žádný mikrobus nestál, pouze taxikáři. Taxikář nám nabídl, že když si počkáme na další čtyři osoby, zaplatíme pouze 50 MAD za osobu. Odsouhlasili jsme to. Po chvíli čekání, když nikdo nepřicházel, dostali jsme nabídku, že za 200 MAD budeme mít grand taxi jen pro sebe. Kývli jsme na to. Naložili jsme batohy do starého mercedesu, a vyrazili jsme. Je zvláštní, že vždy se chci připoutat a ono občas není čím. Pustil jsem klimatizaci, teda stáhl jsem naplno okénko a chladil jsem rozpálené auto horkým vzduchem. Trošililinku to pomohlo. Terka seděla vzadu a ptala se mě, jak rychle jedeme. Tachometr ukazoval nulu, ale mohli jsme jet tak šedesát. Projížděli jsme spoustou serpentin a kolem opuncií, jejichž sladké plody se prodávaly na každém rohu. 0,5 MAD – 0,75 MAD za kus. Cestou, naštěstí na rovině se ozvala rána a prastarý mercedes musel zastavit. Kolo bylo naprosto prázdné. Řidič vytáhl rezervu, což mě mírně šokovalo, a vyměnil kolo během chvilky. Do Marrákéše jsme dojeli už v pohodě. V Marrákéši bylo ve stínu 43 °C.

Hotel najít nebyl problém, v centru Mediny jich bylo habakuk. Ubytovali jsme se za 300 MAD kousek od náměstí Djemaa El Fna. Měli jsme nabídku ještě za 200 MAD, ale rozdíl tam byl přinejmenším 3 hvězdičky. Jestli tedy pojem hvězdička lze v Africe použít.

Poté jsme se rozhodli, že navštívíme botanickou zahradu Jardin Majorelle. Taxikáři vycítili příležitost a nabízeli cenu za svezení 60 MAD. Od hoteliéra jsme věděli, že cena se pohybuje mezi 15-20 MAD. Asi pět taxikářů jsem vyhnal. Jeden se tvářil dost ublíženě, když jsem mu řekl cenu 15 MAD a vůbec se s námi dál nebavil. Až šestý řidič grand taxi se těsně za náměstím slitoval. Prvně opět zkoušel 60 MAD, ale když jsem mu řekl: „Buď přítel, normální cena je 15-20 MAD,“ tak se na půl vteřiny zamyslel a stopnul nám petit taxi. Cena byla 20 MAD.

Jardin Majorelle byla nádherná. Botanická zahrada, která byla naplánována ve dvacátých letech 20. století francouzským malířem Jacquesem Majorellem, byla plná palem a kaktusů z celého světa, mezi kterými prolétávala spousta ptáků. Stín palem snížil nesnesitelnou teplotu na snesitelnou.

Jardin Majorelle

Po odchodu ze zahrady se trošičku zatáhlo a na rozpálenou zem začaly padat obří kapky. Těšil jsem se, že vzduch se deštěm ochladí, ale nastal pravý opak. Kapky se okamžitě začaly vypařovat a vzduch se ještě více ohřál. Sauna nás vyhnala do klimatizované restaurace, kde jsme přečkali to nejhorší, než jsme zamířili na poštu koupit známky.

Před poštou stál pán a nabízel nám známky za 15 MAD a říkal, že pošta je zavřená. Nebyla. Koupili jsme je na poště za 9 MAD.

Poté jsme se k večeru procházeli středověkými uličkami Mediny, navštívili souk provoněný kořením a vonnými tyčinkami, smlouvali a nakupovali různé zboží a navečeřeli se při západu slunce snad na nejvyšší terase starobylého města. Cizrnová polévka harira byla vynikající. Kuskus neměli, prý až v pátek.

Marrákéš

Na náměstí Djemaa El Fna jsme opět vypili několik čerstvých pomerančových džusů, 4 MAD za sklenici a pozorovali noční život obohacený zaklínači hadů, kejklíři, opicemi a ženami malujícími na tělo hennou. Restauratéři nás na náměstí tahali do svých zahrádek, a když jsme jim říkali, že jsme najezení, křičeli na nás, ať jim slíbíme, že přijdeme zítra. Nic jsme jim neslíbili, jen jsme se usmívali.

6. den – čtvrtek 4.8.2016, cesta do Agádíru

Ve čtvrtek ráno jsme šli na snídani na náměstí Djemaa El Fna, dokoupili jsme pár drobností, vyfotili se s opičákem, poslali pohlednice do Evropy a šli jsme se sbalit na cestu do Agádíru.

Taxikář nás odvezl téměř bez smlouvání na autobusové nádraží, neboť viděl, že jsme už před ním velmi jistě odpálkovali čtyři taxikáře a dál s nimi zcela odmítli smlouvat.

Na autobusovém nádraží jsem nechal Terku pohlídat batohy a šel zatím dokoupit nějakou vodu a džus. Unavené Terce mezitím hodil někdo 2 MAD, v domnění, že potřebuje pomoc. Jet žebrat do Afriky mě do té doby nenapadlo.

Opět bylo 43 °C ve stínu.

Na nádraží byla jediná společnost, která do Agádíru jezdí. Supratours. Bylo 12:45 a pán nám tvrdil, že všechny spoje za 115 MAD do Agádíru jsou vyprodané, a že nejbližší spoj jede až v 17:00 a stojí 150 MAD. Váhal jsem a potuloval se kolem autobusu jedoucího už ve 13:00. Řidič mi tvrdil, že autobus plný není a že jestli chceme jet, ať si koupíme lístek a pohneme si, že za chvíli odjíždí. Požádal jsem ho, ať jde se mnou a pomůže nám lístek koupit. Řidič šel, řekl prodejci dvě, tři věty arabsky a najednou zázrak. Dva lístky za 2x 115 MAD na 13:00 byly. Ještě zaplatit 2x 10 MAD za zavazadla a jeli jsme.

Cesta v klimatizovaném autobusu byla na pohodu. Zaujalo mě, že jsem v buse měl nejhorší mobil. Můj Samsung S3 už dávno není in. Maročani si dělali selfíčka, přikreslovali si na mobilu při focení vousy a králičí uši, sledovali na mobilech filmy a usmívali se na všechny.

V Agádíru bylo 48 °C ve stínu. Vítr, který foukal, musel jít z obrovitánského fénu.

Hned po vystoupení z busu nás zastavil taxikář a nabízel nám své služby. Asi dvakrát jsem mu řekl, že taxík nepotřebujeme. Když nás oslovil potřetí, zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky. Když řekl, že jo, odpověděl jsem mu znovu a co nejpomaleji: „MY  N E P O T Ř E B U J E M E  TAXI!!!“ Až poté pochopil a odešel. Do půl minuty tam byl jiný taxikář.

Zastavili jsme se na pozdní oběd, a já si objednal vynikající kuřecí tajin za 25 MAD v nějaké zapadlé restauraci. Pán sice vůbec neuměl anglicky a chodili jsme si objednávky neustále překládat do vedlejší restaurace, ale byl hrozně milý. Prostřel nám stůl špinavým papírem, donesl točenou vodu, kterou jsme samozřejmě nepili, připravil nám výborný čaj a neustále se na nás usmíval. Oceňovali jsme to úsměvy a vysokým spropitným.

V hotelu jsme se převlékli do plavek a šli se podívat poprvé k Atlantiku a vykoupat se. Až tady jsem pochopil, proč lidi k Atlantiku jezdí, když teplota vody tu dosahuje jen 20 °C. Byla čistá a osvěžující.

Potom následovala večeře v celku luxusní francouzské restauraci a šlo se spát.

7. den – pátek 5.8.2016 Agádír

Předposlední den jsme si dali jako rezervní. Dopoledne koupání v Atlantiku, odpoledne opět návštěva místního trhu a procházka po Agádíru.

Agádír je na rozdíl od Marrákéše moderní město. Zemětřesení trvající 15 s, které postihlo Agádír v roce 1960, srovnalo toto město se zemí. Posléze bylo na tomto místě vybudováno moderní letovisko.

Snídaně v 9:00 byla na rozdíl od té nedělní v 5:45 na lepší úrovni. I když příbor pouštní býk musel mít v tlamě chvilku před námi.

Cestou na trh na nás opět volal nějaký prodejce, že trh je dnes zavřený, že máme nakoupit u něho. Jen jsme se usmáli. Trh byl samozřejmě otevřený a bylo tam jako v úle. Nakoupili jsme suvenýry, nějaké šátky, kameny, čaj, manga a opuncie. Když jsem vybíral opuncie a dával je do sáčku, nevšiml jsem si drobných jehliček, které se mi zapíchávaly pod kůži. Tyto jehličky jsme vytahovali z rukou ještě další dva dny.

Terce vypadlo na zem 100 MAD a nějaký prodejce na nás volal, ať se pro ně vrátí. Stejný prodejce by se s Vámi při obchodování hádal o každých 10 MAD. Usmlouvají Vás, ale neokradou.

Na parkovišti před noblesním hotelem seděl na střeše luxusního vozu mladý Maročan a čistil někomu auto od písku, který tam navál vítr ze Sahary.

Večer jsem si dal rybí tajin a Terka si dala konečně kuskus s kuřetem a se zeleninou. Obé bylo vynikající.

Večerní procházka po pláži ukončila páteční večer.

8. den – sobota 6.8.2016, návrat do Brna

V sobotu ráno jsme se stihli ještě vykoupat v Atlantickém oceánu a navštívit místní ptačí ZOO, ve které byly i lamy, srnky, mufloni, kozy, ovce a jiná pro nás neexotická zvířata.

Před odjezdem jsme stihli dát si oběd, pro změnu hovězí tajin,

Agádír

a ve 12:30 už nás vyzvedl autobus a zavezl nás na letiště.

Na letišti v pizzerii jsme si koupili napůl pizzu a balenou vodu do letadla, kde cena měla být 6 + 1.5 €. Platili jsme 113 MAD. Když jsem posléze chtěl po prodejci účet, nebyl mi ani schopen říci, kolik to stojí a zprvu mi ukazoval na kalkulačce 131 MAD, potom 111 MAD a nakonec se mě ptal, kolik jsem teda za to zaplatil.

Let nad Vysokým Atlasem byl skvělý a probudil v nás nezapomenutelné zážitky. Teplota venku byla -50 °C, ale to tak v 11 km n. m. bývá.

V Praze na letišti na nás čekalo naše auto zcela v pořádku, a tak jsme mohli odjet po té naší nebezpečné a rozkopané dálnici do Brna.

Maroko byla skvělá volba. Potkávali jsme tam povětšinou usměvavé a přátelské lidi. Ženy byly ozdobeny šátky, některé byly oblečeny čistě evropsky, jiné byly zahaleny v nikábu. Držení za ruku nebyl vůbec žádný problém a kraťasy také ne. Maroko se mi jeví jako přátelská země. Obchodníci se z Vás sice snaží vytáhnout peníze, ale pokud potřebujete, pomohou. Všude na světě jsou hodní i zlí lidé.

Výlet do Afriky k Atlantiku se zimní bundou v batohu se vydařil.