Jak mě operovali v indické nemocnici a jak mě pojišťovna vypekla

Byl 4. den po mém úrazu v Himalájích, 2.října 2007. Po probuzení v nemocnici v Dharamsale, jsem se seznamoval s okolím. Vedle mě ležel Lobsang, Tibeťan, žák Dalajlámy, který si zlomil nohu při pádu, když šel do sklepa. Byl to rozumný muž, který mi prosvětloval mysl a navozoval úsměv na rtech. Říkal mi, že jeho Bůh je tady a tady a přitom si ukazoval na srdce a na mozek.

O něho se starala dcera a manželka a přespával s ním na pokoji jeden mladý Tibeťan. S každým člověkem tam byl vždy někdo, kdo mu byl po celou dobu k dispozici, někdo z rodiny, někdo z Ášramu. Kousek dále přes uličku ležel Angličan, který při paraglidingu při přistání dopadl na beton skrytý v trávě. Trpěl obrovskou bolestí a ani morfium nezabíralo. Vedle něho ležel mírně pomatený Ind, se kterým přes noc zůstávala jeho manželka, která k němu byla velice pozorná. Když ho česala, cítil jsem se dojat. Po místnosti se občas přehnal nějaký šváb, na okenní římse seděly opice. Bylo to tam jako v úle, jen při vizitě museli zůstat na pokoji pouze pacienti. Občas se tam prošla i policie, aby zkontrolovala, zda tam někdo neobývá postel neoprávněně.

Tohoto dne se mi ozvala pojišťovna, že za mne přebírá odpovědnost a opět jsem slyšel ta samá slova, že mám každou změnu hlásit a stáhla se do role pozorovatele. Čekal jsem na operaci jak na smilování Višnua.

Staral se o mě střídavě Ovčák, Milada se Zdeňkem, dcera Lobsanga – nádherná to dívenka. Říkal mi Lobsang, že mně ji půjčí. Moc jsem mu děkoval. Upozornil mě, že jen co budu pobývat v nemocnici.

Byly oslavy narození Mahátma Gándhího, doktor co mě měl operovat slavil a já se ptal stále KDY? Kdy mě budou operovat? Ticho po pěšině. Ve 22:00 jsem dostal pravidelnou injekci proti bolesti a upadl opět neumyt do říše snů.

5. den

3. října jsem se probudil opět v nemocnici v Dharamsale, nebyl to sen. Začínal jsem být poprvé nervózní. Lékař mi oznámil, že nohu zde operovat neumějí a dali mi další injekci proti bolesti. Začínal jsem nadávat jak špaček. Lobsang vedle mi říkal relax, relax, Angličana transportovali vrtulníkem do Delhi. Pojišťovně jsem oznámil, že potřebuji přepravit do nemocnice, kde mě odoperují. Pojišťovna mi sdělila, že je mám o všem informovat, že situaci znovu prověřují, kreténi. Den se opět chýlil ke konci a já zase nevěděl nic. Večer ve 22:00 jsem odmítl pravidelnou injekci proti bolesti, nechtěl jsem už do sebe dostávat další svinstva, tedy léky. Myslel jsem, že to zaspím. Nezaspal jsem. Noha začala opět pekelně bolet, zkoušel jsem se dozvonit v noci na sestru, zvonek nefungoval, vlastně bych se divil, kdyby fungoval. Netušil jsem co dál.

6. den

Byli 3 hodiny ráno, 4. října. Začal jsem klepat na okno, zprvu jemně, potom zprudka. Probudil jsem Tibeťana, který za mnou poslal svého pomocníka. Podal jsem mu injekci a ampulku a požádal jsem ho, aby mi tento zázračný lék píchl. Vzal si to, někam s tím odskočil a donesl mi injekci naplněnou, ať prý si ji píchnu. Naznačil jsem mu, že je cvok, že si injekci píchnout sám nedokážu. Podával jsem mu ji, ať mi ji píchne on. Teď pro změnu naznačil on mně, že jsem cvok, že on je na tom stejně. Měl naštěstí víc rozumu než já, asi škola jeho svatosti Dalajlámy, a doběhl pro sestru. Ta mi již naplněnou injekci odmítla píchnout a donesla jinou, z vlastních zdrojů. Usnul jsem blaženým spánkem.

Po probuzení mi volala ambasáda, že pro mě zajistila operaci v Delhi, vrtulník pro převoz a lékaře doporučeného světovou zdravotnickou organizací, který mě bude operovat. Byl jsem nadšen a hlásil jsem to pojišťovně, ta opět nic. Ambasáda dělala po celou dobu pro mě nadstandardní věci a zastupovala neschopnou pojišťovnu. Ovčák mezitím sháněl sanitu pro převoz do Delhi, už to nebylo potřeba. Byl jsem nadšen, že se věci daly do pohybu.

Oooo, jak jsem se mýlil. Ještě dopoledne mi volala pojišťovna, že odmítá převzít odpovědnost za pojistnou událost. Prý že jsem byl na tréninku na sportovní akci a pojistka se na toto nevztahuje. Oznámil jsem jim, že se s nimi zlobit nebudu a že na ně podávám žalobu. Volal jsem na ambasádu a stornoval jsem vrtulník. Telefonoval jsem do Brna dalšímu z mých přátel JUDr. Marcele a popsal jsem jí situaci, vzala to do svých rukou. Ovčák zorganizoval pozemní převoz ambulancí červeného kříže a v 12:00 jsme vyrazili. Ovčák, Milada, Zdeněk, já a šílený řidič sanitky. Nebudu popisovat cestu, zbytečně bych se opakoval. Jen se zmíním, že jsme se museli vyhýbat několika tlupám makaků a trefili jsme buvola. Snad na chviličku se mi podařilo v noci usnout.

7. den

Bylo 5. října. Dlouho jsme se motali sanitou zacpanými ulicemi nočního Delhi. Odstavené kamióny uprostřed silnic, v kterých podřimovali indičtí řidiči, vytvořili z ulic hlavního města Indie neprolomitelnou bariéru. Nedýchatelný smog se nám usazoval na plicích. V 5:00 ambulance dorazila do nemocnice. Věřte mi, že jsem nemohl uvěřit, že jsem v cíli. Zaplatil jsem za transport 8190RS. Ke všemu jsem požadoval potvrzení, což nebylo v místních krajích moc zvykem. Byl jsem v nemocnici pár desítek minut a bylo mi oznámeno, že nemocnice, do které mě měli dovézt se jmenuje Dillí Saket Max Hospital, byl jsem v Dillí Max Hospital na opačném konci města.

Netuším, jak dlouho pro mě hledali novou sanitku. Spal jsem. Jen mě občas někdo probudil a chtěl, abych něco podepsal, nebo se mi snažili vysvětlit situaci, začínal jsem ty Indy nenávidět. Noha bolela, bolela, bolela, bolela.

Zase mě naložili do sanitky, zase mě převáželi do nemocnice. Dalších 1.200RS. Kdyby mi toto někdo pustil v televizi, řekl bych, že je to bollywoodská slátanina, byla to skutečnost. Přijeli jsme do nemocnice, nebudu Vás napínat, konečně do té správné nemocnice, ne státní, ale soukromé, velmi přepychové. Bylo mi oznámeno, že musím složit zálohu 90.000RS, jinak mě operovat nebudou. Jelikož jsem měl na kartě pouze 15.000Kč limit na výběr denně, musel jsem si vypůjčit. Naštěstí Ovčák peníze měl a tak mě založil. Složili jsme zálohu z účtu 30.000 RS a doplatili jsme 1.200Eur hotově, s tím, že až vyberu z bankomatu rupie, tak mi eura vrátí. Znovu mě odvezli na rentgen.

Potom mě převezli do přepychového nemocničního pokoje, položili špinavého jak babirusu cebelskou na bělostné prostěradlo a napnuli mi nohu na kladku. Sestřička mi změřila tlak a teplotu, dala mi léky. Byla krásná a já jsem se styděl za svůj zevnějšek. Přišel anesteziolog a začal na mě mluvit, když zjistil že nerozumím ani slovo, lamentoval, this is work, this is work. Vzal jsem mu papír z ruky a psané formě jsem už rozuměl, nějak jsme to vyplnili, byl spokojený.

Z ambasády se mi ozývala paní a ptala se na můj zdravotní stav a byla velice přívětivá. Přišel se za mnou podívat lékař, který mě měl operovat, usmíval se, objal mě a ptal se na moje pocity. Pak za mnou přišli nějaké 2 slečny a ptali se, jaké jídlo bych chtěl k obědu, zda s masem či vegetariánské, zda indické, čínské či evropské, jaký druh masa si přeji. Před operací mi nasadili dietu, ale co hodinu mi sestřička kontrolovala tlak a teplotu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá. Úplně jiný svět to byl.

8. den

Ráno 6. října, týden po nehodě, mě v 6 hodin probudili 2 zdravotní bratři, vysvlékli mě a celého mě umyli. Potom mě převezli na operační sál, kde už mě vítal usměvavý operatér. Řekl mi, že kloub už je dlouho odpojen od živin a že netuší, zda se chytí, prý kdybych byl starší, udělal by mi umělou endoprotézu. Anesteziolog mě píchl do páteře injekci a já jsem přestal v tu chvíli cítit spodní část těla. Ten nádherný pocit si nedokážete po týdnu mučení představit, byl jsem šťastný jak kdybych vyhrál první ve sportce, ještě šťastnější . Netuším, jak dlouho operace trvala, vzpomínám si jak mi nohu natahovali a pak mi tam dali 2 šrouby. Pocity při a po operaci? Nádherné.

Po operaci za mnou přišel anesteziolog a říká mi, ať pohnu levou nohou. Nemohl jsem, měl jsem ji přeleželou. Znáte ten pocit. Byl jsem ale spokojen a říkal jsem mu, že je to OK. On zezelenal a říkal, ať pohnu pravou nohou, tou jsem hýbat mohl, ale on spokojen nebyl. Za minutu přiběhl zase a spikoval, ať pohnu levou nohou, stále to nešlo. Bylo na něm vidět, že je nesvůj, ale uklidnil se, když jsem s nohou po pěti minutách pohnul. Nebudu Vás napínat, operace dopadla excelentně, teď už jsem musel jen čekat, zda se nenaplní obavy mého operujícího lékaře.

9. - 16. den

No a jak probíhal další týden strávený v nemocnici, Vám popíši jen stručně. Ráno v 7:00 mě přišli umýt. Donesli mi hned potom kafe. V 8 hodin snídani, která se skládala z jogurtu, ovesných vloček, papáji, mandarinek, granátových jablek, pečiva a másla, džusu a čaje. V 10:00 svačina, ve složení čaj, oplatky, ovoce. V 12:00 oběd, kde nechyběla polévka, maso, omáčka, salát s dressingem, papája, granátová jablka, ovocný salát a spousty dalších a dalších pochoutek. Potom zase svačina a večeře ve stejném stylu. Mezitím mě navštěvovaly sestřičky, vždy usměvavé. Přišel manager nemocnice zeptat se, zda mi něco nechybí. Každý den mě navštívil lékař, co mě operoval, a každý den mi podal ruku či mě objal. Každý den se mě sestřičky ptaly, zda jsem spokojen s jídlem. Sestřička mi každý den rozcvičovala nohu. To nebyla nemocnice, to byla pohádka, ve které mě obletovali andělé.

A čas letěl. 8.10. mi volali z pojišťovny a bez omluvy mi oznámili, že přebírají odpovědnost za pojistnou událost. Ááá, Marcela zapracovala, díky jí za to. Ušetřil jsem jim za 2 vrtulníky. Minimalizovali náklady na úkor nejistoty, zda ještě budu někdy používat vlastní kloub. Nezachovali se svinsky, to bych urážel ta milá prasátka.

10.10. jsem si koupil berle v hodnotě 810RS a jedna sestřička mě začala učit chodit. Poprvé jsem si mohl dojít na toaletu. Sice malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro mě.

Probíhaly tam spousty veselých historek, nebudu popisovat, jaké trable jsem měl asi dva dny s jedním mafiánem, co mi ho položili na pokoj hned vedle mě, ani o mých jazykových schopnostech. I když. Jednou sestřičce děkuji za kvalitně vykonanou práci svým „Senk júúú“ a ona protáčí oči v sloup a odvětí mi „nou senk júúú, bat thhhenk júúú“. A usmála se a ptala se, jestli jsem ženatý.

Pánský pokoj se měnil postupem času na dámský. Asistenční služba pojišťovny Kooperativa mi nebyla schopna na nic odpovědět. Ještě 13.10 v 11:30 ani ve 14:31 mi nebyli schopni říci, kdy že to vlastně poletím domů. Absolutní neschopnost a plebs.

14.10. mi oznámilo finanční oddělení nemocnice, že mi vrací celou zálohu 156.000RS v rupiích, neboť je kontaktovala pojišťovna, že částku za pobyt v Dillí hradí. V předvečer si pro mě přijel najatý člověk od pojišťovny, který mi říkal, že už je tu 2 dny a pojišťovna mu nebyla prý schopna ani sdělit, kde ležím. Říkal mi, že s Mondial Assistance tyto zkušenosti má stále.

Převezli mě sanitou na letiště a na kolečkovém křesle mě dovezli ke směnárně, vyměnil jsem rupie za dolary a eura. Bez potvrzení z nemocnice bych neměl šanci toto uskutečnit.

17. den

15. 10. ve 2:35 indického času vzlétlo letadlo z ranveje a zamířilo do Evropy, do Itálie, do Milána, do…. Po přistání na Ruzyni pro mě byla přistavena další sanitka, která mě převezla do fakultní nemocnice do Bohunic do Brna. Tam už na mě čekalo lůžko a špičkový lékař, což domluvila Šárka, díky jí za to. Tento další týdenní pobyt byl odlišný v mnohém bohudík od Dharamsali a v mnohém bohužel od Dillí.

No a to je vše. Snad jen že noha začala srůstat díky Kooperativě až po sedmi měsících chození o berlích a pojišťovna mi odmítla zaplatit požadovanou sumu za její neschopnost.

A úplně na závěr? Když mě převáželi po D1 sanitou z Prahy do Brna, ptal se mě saniťák, jestli to se mnou moc nedrncá. To mě teda hodně rozesmálo.